Kapitola 4 b)

6. dubna 2015 v 18:36 | Monn |  Máma kriminálnice
Druhý den mě opět budil nesnesitelný zvuk toho příšerného budíku, ale nezbývalo mi, než se prostě vyhrabat z postele a zase si to jít odsedět do školy. Rychle jsem na sebe hodila to, co jsem měla včera a běžela do kuchyně, kde na mě čekal opět toast a teplé kakao, který jsem následně spořádala a pospíchala do auta. Máma mě zase odvezla, ale tentokrát při cestě neřekla jediné slovo, jen když jsme se loučily, pronesla suše pozdrav a šlápla do pedálů, jen se za ní zaprášilo. Vykročila jsem po štěrkové cestě k mohutným dveřím. Všechno bylo jako včera, až na to, že na trávníku se neproháněli studenti a ani profesoři tu nebyli. Otevřela jsem ale zděšení ze mě rázem spadlo, protože ve škole bylo všechno tak, jak má: ječící studenti, ještě víc ječící profesoři a lidi, kteří se smáli profesorům, jak ječí na ječící studenty, věčně k sobě přisáté páry a lidé, kteří nadávali na líbající se dvojice. Víte, ono by to nebylo tak děsné, ale vážně to vypadalo, jakoby se chtěli navzájem sežrat!
Poodešla jsem od líbajících se lidí a stoupla si k těm, kteří se smáli profesorům, a v tu chvíli se začala smát taky. Jeden kluk se totiž připlížil k nezvykle vlasatému postaršímu učiteli a zatahal ho za vlasy na temeni, ale jakmile je vzal do ruky, zůstala mu v ní i celá učitelova paruka. Jakmile učitel zjistil, že postrádá svou "pýchu," rozeběhl se za klukem, který ji držel v ruce, a takhle se tam proháněli asi čtvrt hodiny. Avšak moje pozornost se strhla na dívku s hutným blonďatým, poměrně dlouhým culíkem. Na nose jí seděly černé geekovské brýle a rty se pyšnily ostře rudou rtěnkou. Oči si zkrášlila řasenkou a očními linkami a její bezchybná bělostná matná pleť připomínala čerstvě napadaný sníh, stejně jako její vlasy. Oblečená byla do též sněhové halenky s dlouhými rukávy a měla stejné džíny jako já. Jen měla místo tenisek červené baleríny. Neobratně prokličkovala mezi ostatními studenty a mířila přímo ke mně.
"Ahoj, já jsem Livie, ale můžeš mi říkat Liv," představila se, "jsi tu nová, že jo? Nikdy jsem tě tu neviděla," pokračovala.
"Emm… Já jsem Gaia a máš pravdu, jsem tu nová," pousmála jsem se, ale vzápětí jsem opět začala sledovat holku, jak zuřivě dává ochutnat svou novou rtěnku černovlasému klukovi.
"Radši na ně nekoukej, Lenka by si tě pak pěkně vychutnala," hodila hlavou směrem k oné dívce.
"Jasně, promiň," odvrátila jsem od páru pohled.
"Pojď, seznámím tě se svými kamarády, doufám, že to jednou budou i tvoji kamarádi," mrkla na mě.
"Lidi, tohle je Gaia," představila mě skupince čtyř lidí, "Gaio, tohle je Matěj, Ondra, Markéta a Andrea," ukázala na pár lidí.
"Ahoj," pozdravila jsem Liviny kamarády, kteří hned nato zamumlali něco jako pozdrav. Jako první se od svého mobilu odtrhla Andrea. Byla velmi krásná, měla dlouhé hodně tmavě hnědé rovné vlasy, které byly vyčesané do hlaďoučkého culíku. Pleť měla opálenou a oči barvy čokolády dominovaly ostře řezaným rysům v obličeji.
Ale Markéta byla přesně pravý opak. Měla krátké kudrnaté zrzavé vlasy sotva po ramena, na jejím obličeji se smály nenápadné pihy, které vypadaly jako srdíčka a laskavé oči byly prozářeny oříškovou barvou. Matěj stál nad Markétou a napínavě ji pozoroval, jak hraje Super Maria. Když se na mě podíval, kudrnaté hnědé vlasy se zavlnily a baculatý obličej prozářil ještě baculatější kamarádský úsměv. Z modrých očí sálalo přátelství. Myslím, že v navazování přátelství je Matěj machr.
Hned na to se na mě upřeně zadíval Ondra. Podlouhlé blonďaté vlasy kolem něj vířily jako sukně a přední prameny měl stažené dozadu tak, že vypadal jako Legolas z Pána prstenů. Zelenomodré oči si mě prohlížely tak upřeně, že jsem si chvíli připadala jako nahá.
Najednou zazvonilo na začátek hodiny. Celá škola - jak studenti, tak i profesoři - se rozutekla do třídy a na chodbách bylo v mžiku prázdno. Liv na mě jen mrkla a cukla hlavou v náznaku, abych šla s ní. Zamířila tedy celá naše skupinka do třídy, kde na nás s vyčítavým pohledem a zářivými tyrkysovými brýlemi čekala profesorka s tmavou pletí a černými vlasy staženými do obřího drdolu. Za jejího neustálého pozorování jsme se všichni usadili do volných lavic na konci třídy a vybalili si na stůl penály. Já jsem si sedla s Liv do řady uprostřed, Andrea s Markéta do řady vlevo od nás a Ondra s Matějem seděli vpravo.
"Tak, třído, vítám vás po prázdninách opět ve škole a chtěla bych vám říct, že mezi nás přibyla nová krev, jmenuje se Gaia Finková," oznámila učitelka třídě. "Pojď sem, kůzle, nestyď se," vyzvala (nejspíše?) mě pod jakousi zvláštní přezdívkou, tak jsem se tedy zvedla z lavice a došourala se před tabuli. V tu chvíli se na mě upřelo třicet párů očí různých barev, tvarů a velikostí.
"Emm… ahoj," pozdravila jsem s nesmělým úsměvem. Najednou se ozvalo prasknutí.
Byla to Lenka, která s otevřenou pusou žvýkala růžovou žvýkačku. Samozřejmě nezapomněla žvýkání doplňovat hlasitým praskáním žvýkačkových bublin.
"Takže ke koši," mávla rukou profesorka směrem k odpaďáku, načež se Lenka otráveně vyhrabala téměř zpod lavice a se znechuceným výrazem vyplivla žvýkačku přímo do koše.
"Protože se dneska ještě neučí, povíme všichni Gaie, jak to tu chodí," usmála se profesorka, "co se týče známkování, je tu celkem přísné, ovšem každý kantor to má jinak. Já známkuji tímto způsobem: patnáct až čtyřicet procent čtyřka, čtyřicet jedna až šedesát pět trojka, šedesát šest až osmdesát procent dvojka a osmdesát až sto procent jednička. Na každý předmět se celá třída přesouvá do jiné učebny, stejně tak vyučuje každý předmět jiný profesor. Čísla učeben máte poznamenaná v rozvrhu hodin pod příslušným předmětem spolu se zkratkou příjmení vyučujícího, jemuž je předmět přidělen. Jestliže se vám během vyučování udělá zle, - z jakýchkoliv důvodů - nahlásíte to učiteli na předmět právě probíhající, plus ještě učiteli na předmět následující, nebo v případě akutní nevolnosti poprosíte spolužáka, aby to vykonal za vás," oznámila, když procházela kolem naší lavice.
"Crrrrrrrrr!" prořízl ticho odporný zvuk školního zvonku.
"Nezapomeňte si na chodbě přečíst školní řád, abyste věděli čeho se vyvarovat!" zahulákala za poněkud svižně vycházejícími studenty, kteří měli co dělat proto, aby se prodrali masivním davem.

***
Konečně jsem si to ve škole odseděla a přišel čas jít do jídelny na oběd. Protože je jídelna v jiné budově, která není nijak propojená s naší školou, u skříněk jsme se všichni přezuli a konečně vyrazili. V jídelně to bylo jak v zoo. Uřvané opice, splašení koně, však to jistě sami znáte. Naše šestičlenná skupina zamířila k nejzadnějšímu stolu se mnou a Liv v čele. Odložili jsme si tam věci, aby to vypadalo, že tu někdo sedí. Došla jsem na konec fronty za Liv. Fronta postupně ubíhala a my už jsme se blížili k vozíčku s tácy a příbory, když vtom Liv předběhl nějaký kvartán, který si sem zavolal skoro celou třídu.
"Tím pádem jsme zas tam, kde jsme byli," vydechla unaveně Andrea.
"To snad nemyslíte vážně!" téměř jsem rozhořčeně zaječela.
"Tse!" uchechtnul se silný kudrnatý kluk přede mnou, "proč jako?" otázal se hloupě.
"Co to je za debilní otázku?!" vyjela jsem, "předběhnete nás a ještě se ptáte, co se stalo?! Si děláte srandu, že jo!" přimhouřila jsem nenávistně oči.
"Hehe!" zasmál se, "tak se třeba podělej!" dořekl a jak už to tak vždycky bývá, nezapomněl se o tom "zmínit" před všemi svými hloupými komplici. Ale to už jsem vypěnila.
"Takže teď mě dobře poslouchej," namířila jsem na něj prst, "ty tady nebudeš nikoho, upozorňuju nikoho předbíhat, jinak se ti taky lehce může stát, že přijdeš o svojí 'pýchu' a myslím, že to by se ti asi nelíbilo," řekla jsem důrazně.
"Co tím myslíš?" zasmál se.
"To ti hned předvedu," usmála jsem se a napřáhla nohu dozadu.
"Ne! Dobrý, dobrý, dobrý, už jsem to pochopil," snažil se se rychle ubránit kopanci do koulí.

"To jsem ráda," řekla jsem bez výrazu a nohu pustila na zem.
 

Kapitola 3 b)

6. dubna 2015 v 18:34 | Monn |  Máma kriminálnice
Když jsem uslyšela budík, pochopila jsem, že nastal den, kterého jsem se bála ze všech nejvíc: škola. První den ve škole je jako boj o přežití. Nikdy nevíte, kdo, kdy a kde na vás zaútočí.
Rychle jsem na sebe hodila černé ze zadu roztrhané tričko s bílým nápisem "Mind your own bussines!" a rudé džíny, a seběhla dolů se schodů do černobílé kuchyně. Naházela jsem do sebe toasty a kakao a utíkala do auta, kde už čekala máma a ten její přihlouplý andílkovský úsměv.
"Připravená?" zeptala se.
"Bože mami! Prostě jeď, ne?" pokárala jsem ji.
"Nebuď drzá!" použila typickou matkovskou frázi.

***
Konečně jsme dojeli ke škole. V břiše se mi převalila taková ta nepříjemná vlna a třicet sekund mi trvalo, než jsem se konečně odhodlala k tomu, abych vystoupila z auta.
"A nebuď nervózní, uvidíš, že to bude v pohodě," mrkla na mě máma.
"Pokusím se," nechtěla jsem jí lhát, "tak ahoj," rozloučila jsem se a vykročila po štěrkové cestě k obrovské budově, která stylem malinko připomínala Bílý dům. Kolem školy a na trávníku se potloukalo spoustu studentů a profesorů, kteří na ty studenty podezíravě dohlíželi a při tom si povídali s kolegou vedle. Zahýbala jsem ústy v náznaku pozdravu, ale stejně mě ani jeden učitel nevnímal.
Konečně jsem došla k majestátním dvoukřídlým dveřím, které zdobil bohatý portál, a vystoupala po schodech přímo ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla zatlačit na dveře, ale někdo na druhé straně byl očividně rychlejší. Dveře se přede mnou rozletěly a zevnitř vyběhl jakýsi muž. Odhadovala jsem ho na ředitele, protože v očích mě takové to říďovské cosi a na hrnku, který měl v ruce, stálo: "Nejlepší ředitel na světě."
"Miriam, potřebuji s vámi mluvit," zadíval se na ženu v modré volné košili, která střihem trochu připomínala mužskou, v kalhotách z tmavě modré džínoviny a v černých balerínách. Tmavě hnědé vlnité vlasy po ramena měla rozpuštěné a z jejího uvolněného postoje jsem soudila, že to bude jedna z těch hodnějších profesorek.
"Běžím," zazpívala a ladně se rozeběhla směrem ke vchodu. Chvíli jsem na ní zírala, ale pak mi došlo, jak to asi vypadá, a tak jsem pokračovala v chůzi směrem dovnitř budovy.
Vevnitř to byl hotový blázinec, připadala jsem si jak v zoo. V pravé části chodby stál malý hlouček asi pěti holek, které měly aspoň jeden doplněk nebo kousek oblečení růžový, a jakmile si mě jedna z nich všimla, otočila se k dívce vedle ní a cosi jí zašeptala do ucha, přičemž se samozřejmě nezapomněla hloupě hihňat a koukat přímo na mě. Obě dívky se pak zasmály a následně se rozchechtal celý hlouček holek. Z jejich výrazu jsem vydedukovala, že to asi nebudou ty pravé kamarádky.
Vzápětí jsem pohlédla na levou část chodby a tam zase stáli kluci. Ti si mě naštěstí už nevšímali. Vydala jsem se tedy prostředkem, abych byla stejně daleko od obou skupinek a zabránila tak nežádoucím konfliktům, případně ponižování, protože (jak jsem pochytila z těch hloupých amerických seriálů) případné zápletky s jednou z těchhle "frakcí" nevěstily nic moc dobrého, navíc představa, že bych si měla hned první den udělat nepřátele, mě nijak extra netankovala. Rychle jsem prošla kolem ostatních lidí a běžela do ředitelny, i když jsem věděla, že ředitel je momentálně venku s nějakou učitelkou. Hlavně, abych už vypadla z toho "pavilonu opic." Vyběhla jsem o dvě patra výš a zastavila se před šestými dveřmi vpravo, přesně jak mi poradila orientační tabule. Na dveřích byla cedulka s nápisem "Zaklepej a vejdi," tak jsem tedy zaklepala a vešla dovnitř. Ředitelna byla celkem nudná, šedé kancelářské křeslo za lakovým černým stolem a žlutě vymalované zdi s portréty předchozích ředitelů a současného prezidenta. Na židli zády ke mně seděla žena, nejspíš sekretářka, a dělala něco na počítači.
"Dobrý den," pozdravila jsem, abych upoutala její pozornost.
"Dobrý den," odpověděla a dál byla otočená zády.
"Emm… já jsem Gaia Finková, jsem tu nová, přišla jsem vás poprosit o klíče od skříňky," představila jsem se. To už dámu přinutilo se otočit, takže jsem si ji mohla lépe prohlédnout: vlasy, které jí sahaly až po bradu, měla ohnivé a zastřižené do takového toho helmovitého tvaru s ofinkou. Chvíli štrachala v šuplíku a vyndala z něj klíče s číslem 682. Následně vytáhla z druhé zásuvky tmavě zelené desky s nálepkou "Záznam žáků" a do prázdného okénka si poznamenala číslo, které bylo na klíčích od skříňky.
"Jak jsi říkala, že se jmenuješ?" upřela na mě své ledově modré oči.
"Gaia Finková," zopakovala jsem, aby si mé jméno mohla napsat vedle čísla skříňky.
"A do které chodíš třídy?"
"Do osmé."
"Takže tvoje třída bude tercie bé, skříňku máš na kraji vedle Marka Kouckého ve třetím oddělení a rozvrh si nech vytisknout u zástupce ředitele, raději tam zajdi hned teď, než bude porada," informovala mě o všem potřebném.
"Dobře, děkuju moc," poděkovala jsem, shrábla klíče se stolu a vydala se ke dveřím.
"Nashledanou," pozdravila jsem, ale odpovědi jsem se už nedočkala, protože mě sekretářka už asi ani nevnímala. Zabouchla jsem dveře a prudce si oddychla.

První den byl rozmazaný, ale tušila jsem, že by to nemusela být taková fraška, jako v Ostravě, kde se se mnou nikdo nebavil, a prakticky všichni mě s oblibou ponižovali, protože jsem si to já husa nechala líbit. Ale rozhodla jsem se, že tentokrát už to tak snadný mít nebudou, holt už nebudu ta hodná holka.

Kapitola 2 b)

6. dubna 2015 v 18:33 | Monn |  Máma kriminálnice
Když jsem vstoupila do domu, nemohla jsem uvěřit svým očím! Přede mnou stála úžasná červená pohovka, naproti které byl černý stůl z ebenového dřeva, na němž ležely ovladače od plazmové televize a africká váza, na které byly namalované nějaké obrázky, jenž vypadaly jako z pravěku od nějakého afrického kmenu. Spolu s obývákem byla propojená kuchyň laděná do černo bíla, podlahu i zdi pokrývaly černé a bílé dlaždice. Na zemi byly uspořádány tak, aby každá bílá dlaždice byla obklopena jen černými a každá černá bílými a zdi byly obloženy způsobem, který jsem nikdy neviděla: úzký pruh blíže ke stropu byl jen z bílých dlaždic a zbytek byl z černých. Dlaždičky na zdi byly menší než na podlaze. Linka přetékala nejdražšími spotřebiči. Koupelna byla také do černo bíla se stejnými dlaždicemi jako v kuchyni, až na to, že dlaždice na zdi byly o něco větší, než v kuchyni. V tu chvíli mě napadlo, jak asi vypadá můj pokoj, takže jsem se rozběhla po schodech nahoru a náhodně otevřela hned první dveře. Přímo přede mnou stála krásná postel potažená tmavě červeným sametem, na které bylo doslova moře polštářů. Vedle byl z pravé strany noční stolek s lampičkou a budíkem. Strop a podlahu spojoval majestátní sloup vyřezán do spirály a pod ním tmavý koberec. V koutě byl psací stolek se starobylými motivy čínského draka. Nechyběla ani židle a úplně ta samá lampička jako na nočním stolku. Na mě to všechno bylo až příliš červené, ale stěžovat jsem si taky nemohla.
"Gaio? Kde jsi?" volala na mě zezdola máma.
"Tady, u sebe," odpověděla jsem a pak jsem uslyšela kroky nahoru. Máma se zastavila před otevřenými dveřmi.
"Co tu děláš?" zeptala se hloupě.
"Co asi? Jsem ve svém pokoji, ne?"
"Ale tohle není tvůj pokoj," oznámila mi chladně, jakoby se bála, že jí snad sním nábytek, nebo co!
"Ale vždyť-…"
"Žádné ale!" utnula mě uprostřed věty, "támhle je tvůj pokoj," ukázala na druhé dveře. Odešla jsem tedy pryč a vešla do svého pokoje, kde se mi naprosto zastavil dech. Všechno to bylo laděné do kávova včetně chlupatého koberce, kterému jsem vždycky s oblibou říkala "králíček" a postel byla ještě hezčí než v matčině pokoji: na rozdíl od té předešlé byla super moderní a ozvláštněna tvarem, který připomínal list. Postel vůbec neměla nohy. Byla potažena jemnou hnědou látkou a také plavala v moři polštářů. Světlá hnědá pokoj opticky zvětšovala a už nevypadal tak stísněně. Průsvitné záclony se třepetaly v průvanu, a když jsem otevřela svou šatní skříň, začaly na mě volat nejnovější modely různých světových značek, třeba Gucci, Armani, Blanka Matragi a ještě mnohem víc! Padla jsem zády na postel a zabořila se do měkoučké matrace.
 


Kapitola 1 b)

6. dubna 2015 v 18:28 | Monn |  Máma kriminálnice
"Vítejte v Praze, ve světě sucha, minisukní a slunečních brýlí, kde je třicet sedm stupňů ve stínu, kde jsou šatníky všech lidí plny jen letního oblečení a kde je déšť pouhou vzpomínkou na rok 1964," stálo na billboardu, když jsme vjížděli do nového města, i když bych Prahu nazvala spíš jako "svět zazobanců, rozmazlenců a předraženého zboží, kde jsou drogérie bez ochranky, která na vás pořád divně čumí pouhou vzpomínkou na rok 2000 před Kristem!"
"Opravdu sem musíme?" zeptala jsem se s nadějí, že když to máma uslyší, otočí volantem o sto osmdesát stupňů a vrátíme se zpět do Ostravy.
"Musíme, v Ostravě zůstat nemůžeme, chytili by mě," odpověděla máma, jakoby to bylo úplně zřejmé. Sice jsem věděla, že přijdu o kamarády a milovanou školu, ale nemohla jsem dopustit, aby mamku zavřeli do vězení. Avšak jsem to chtěla zkusit, protože - jak se říká - naděje umírá poslední. Zavřela jsem oči a vybavila si, jak jsme se s mojí nejlepší kamarádkou Vlastou potkali v první třídě a až do teď jsme trávili všechen čas spolu a jedna bez druhé nedaly ani ránu. Teď se všechno změní, bude ze mě Pražák, budu úplně jiný člověk… rychle jsem ty myšlenky zahnala.
"Tak, tady budeme bydlet," oznámila mi máma ukazujíc na velkou vilu s bazénem a garáží.
"Vážně?" řekla jsem nevěřícně s bradou až někde u kotníků.
"Ano, to je náš nový domov, koupila jsem ten dům už před měsícem, akorát jsem ti to neřekla, protože bys s tím nesouhlasila."
"Nesouhlasila? Vždyť je nádherný!" opěvovala jsem s údivem překrásnou budovu, která měla být odedneška mým novým domovem, jak už zmínila máma.
"No, když jsem ti řekla, že se budeme stěhovat, nebyla jsi z toho dvakrát nedšená, zavřela ses do pokoje a byla jsi odhodlaná, že skočíš z okna," připomněla mi mamka můj "hysterák" když se uráčila mi sdělit, že musíme opustit Ostravu, jinak by jí zabásli.
"A ty se divíš, když jsi mi to oznámila dva dny před odjezdem?" řekla jsem dotčeně.
"Dva dny snad stačí, ne?" nepochopila mamka.
"To teda nestačí!"
"Jak to? Jeden den na sbalení věcí a druhý na rozloučení s přáteli, ne?" pousmála se.
"To ani omylem! Víš, jaký jsem měla traumatický záchvat?"
"Nebuď drzá!" zvedla hlas.
"No tak to snad ani není možné!" vrtěla jsem hlavou, protože mi bylo naprosto jasné, že když matka použije frázi "nebuď drzá," neví, co má říct. To snad dělá jen moje máma! Pomyslela jsem si a zamračeně odešla se zaťatými pěstmi k domovním dveřím, když vtom jsem si uvědomila, že nemám klíče a zastavila se s rukou na klice.
"Tohle asi budeš potřebovat," zasmála se a hodila mi těžké klíče, "je to ten fialový," informovala mě o vzhledu klíče, který přesně zapadal do zámku dveří od nového bydla. Ještě naštvaněji jsem chytila svazek a zuřivě rvala do zámku fialový klíč.
"Ten tam nepasuje." Oznámila jsem bez výrazu matce.
"Řekla jsem fialový? Myslela jsem nachový," zasmála se svému hloupému vtipu, protože moc dobře věděla, že nemám cit pro barvu tak jako ona. Vyzkoušela jsem tedy ten druhý fialový a strčila ho do zámku. Tenhle už tam díkybohu zapadal a s úlevou jsem otočila doleva. Nic. Silněji. Ale zase nic.

"Já ti to neřekla? Tyhle dveře mají opačný zámek," sdělila mi s úsměvem máma. Otočila jsem tedy doprava, a když jsem uslyšela cvaknutí, ulevilo se mi a konečně jsem překročila práh.

Kapitola 5 a)

6. dubna 2015 v 18:10 | Monn |  Meče, růže, krev
"Do prdele!" zaklela Leandra, "Blanque, řekni Blair, jak to tu chodí, já musím jít," zadrmolila ve spěchu.
"Kdo je Dorian?" nechápala jsem.
"Tys ho neviděla?" vykulila oči Blanque.
"Ne a asi ho už ani neuvidím," zadívala jsem se do země.
"Vždycky bývá - totiž býval - u výběru bojovnic," vysvětlila mi.
"Co je výběr bojovnic?"
"To je výběrové řízení, kdy Dorian vybere nějakou elbskou dívku, která žije ve světě lidí a potom pomocí duchů někam umístí Mig, to je taková skleněná kulička, která se po doteku nějakého Elbšťana rozloží a vznikne z toho portál. No a Dorian byl takový ten divný stařík s Kmenovou holí: tou zvláštní tyčí, na jejímž vrcholku září zelená světelná koule," v tom jsem si vzpomněla na to, jak jsem s Whitney vyvolávala ducha její kočky a ona pak omdlela a já jsem šla pro led a vcucla mě lednička.
"Ten divnej dědek s tím nevraživým ksichtem?" chtěla jsem se ujistit, že vím, o koho jde.
"Jo, ten divnej dědek s nevraživým ksichtem.'" obrátila oči v sloup.
"A proč to všichni tak řeší? To se prostě starým lidem občas stává," nepochopila jsem velikost situace.
"Protože on jediný dokázal svými kouzly ochránit Elbu před Fanthy," odůvodnila mi Blanque.
"No tak se kouknete do nějaké kouzelnické knihy, najdete to kouzlo a můžete zase mít svou říši pod zámkem, ne?"
"Hhhhh! To není tak jednoduché, Dorian byl posledním zástupcem rodu Diwvů, to je rasa, která Elbšťanům zaslíbila ochranu výměnou za pomoc v případné válce. Ano, měli svou knihu kouzel - Saténový zákon -, ale od té doby, co tu knihu ukradli Fanthové, svá kouzla nikam nezapisují. Proto se všechna předávají ústně z generace na generaci, a když poslední bytost z tohoto rodu zemřela, nemá Elba nikoho na ochranu, musel by se najít jiný člen a to by mohlo trvat stovky, možná i tisíce let!" seznámila mě zoufale s historií mého nového bydliště.
"Aha," našpulila jsem a ohrnula dolní ret, "a jak se ten člen pozná?" vyzvídala jsem.
"Mezi devatenáctým a dvacátým rokem života se mu samy od sebe vytvoří v těle černé krvinky, které se smíchají s bílými, a jeho krev přestane být červená a začne být stříbrná," poučila mě. Nevědomky jsem se dotkla jizvy na zádech od drápance a z ničeho nic se mi vybavilo, jak mě Whitney drápla do zad a když jsem si na tu ránu sáhla, měla jsem celou stříbrnou ruku.
"To já," hlesla jsem.
"Co ty?" nechápala pro změnu Blanque.
"To já jsem ten z toho rodu," podívala jsem se jí zpříma do očí.
"Z rodu Diwvů?" přimhouřila oči.
"Jo, když mě moje kamarádka z lidského světa drápla do zad, netekla mi z těla červená, ale stříbrná tekutina. Navíc ani nemám špičatý uši, to Dorian taky neměl," vykulila jsem oči.
"Ale to je absurdní," zasmála se Blanque, "už ti bylo devatenáct?" nadzvedla obočí.
"Ne," odpověděla jsem suše.
"Tak vidíš," zkřížila ruce na prsou.
"Ale ta jizva… pojď sem, sáhni si," vyzvala jsem jí a vyhrnula si tričko na zádech. Vzápětí se Blanque prudce nadechla, "fakt je to ono," vykulila oči.
"Blair, ty jsi-…"

"Diwva," vydechly jsme jednohlasně.

Kapitola 4 a)

6. dubna 2015 v 18:10 | Monn |  Meče, růže, krev
Šli jsme asi čtvrt hodiny a mě už z toho příšerného ticha začalo hrabat, protože v normálním lese je slyšet minimálně šuměmí stromů a cvrkot hmyzu.
"Proč je tady takové ticho?" zeptala jsem se kluka.
"Za to všechno můžou Fanthové," odpověděl.
"Aha… a to je co?" nechápala jsem.
"Ne co, ale kdo. Jsou to napůl lidé, napůl zvířata. Tvorové, kterých se obává celé naše království. Hříčky přírody, neskutečně zlí, krutí, hladoví a pomstychtiví patvorové. Ukradli nám řeč přírody," přikrčil spodní víčka a nasadil pohrdavý úšklebek, až jsem se skoro lekla.
"Jo, díky… mimochodem já jsem Blair," snažila jsem se nahodit jiné téma.
"Vím, slyšel jsem, já se jmenuju Narris, jsem královnin syn," představil se zase on.
"To je hezké jméno," řekla jsem. Ne proto, že mi to radily mé dívčí instinkty (což mi radí samozřejmě pokaždé, když je na blízku hezký kluk) ale tentokrát jsem si to doopravdy myslela.
"Díky," řekl rozpačitě. "Tak jsme tady," ukázal na obrovský krystalový palác s blyštivými věžemi. "Jdi hlavním vchodem, tam řekni stráži, že tě posílám já a pak na konec chodby. Potom jdi doprava po schodech až úplně nahoru. Sedmé dveře vlevo, tam je tvůj pokoj," vysvětlil mi, "já ještě musím uklidit zbrojírnu."
Udělala jsem přesně co mi řekl. Došla jsem k obrovským vratům z propleteného zlatého proutí a přesně jak jsem čekala, mě zastavily dvě překřížené halapartny.
"Kam pak?" zeptal se tmavovlasý svalnatý chlap v zelených punčocháčích, železných chráničích a s helmou na hlavě.
"Posílá mě Narris," řekla jsem přesně, jak mi poradil.
"Jaký Narris?" řekl podezíravě blonďatý muž, už méně namakaný, ale pořád ve stajném úboru jako ten tmavovlasý.
"No přeci královnin syn," zdůvodnila jsem v modlitbách, že Narissovy informace byly pravdivé.
"Tak dobře," přimhouřil oči blonďák, odendali halapartny a pustili mě konečně dovnitř.
"Děkuju," odpověděla jsem ironicky.
Pokračovala jsem přesně, jak mi Narris poradil: šla jsem rovně, na konec chodby a pak doprava po schodech úplně nahoru, šesté dveře vlevo. Když jsem dveře otevřela, vyjekla jsem hrůzou! Přímo předemnou seděl na křesle chlap, na jeho klíně žena a líbali se takovým způsobem, že to vypadalo, jakoby se chtěli vzájemně sežrat! Dřív, než někdo z nás stačil cokoliv říct, do dveří vrazila dívka s kraťoučkými hnědými culíky, v roztrhaných ultra krátklých šortkách, oranžových, žlutě pruhovaných punčocháčích a bílém tričku bez ramínek.
"Panebože!" vychrlila ze sebe. "To si děláte srandu, ne?!" vyjela bez milosti na páreček. "Marwonne, okamžitě se omluv!" začla řvát na kluka.
"Co já? Snad vona, ne? A vypadni už!" nenechal se.
"Můj bože," vzdychla holka a zabouchla dveře, "já se ti moc omlouvám, brácha takovej normálně není, ale mě se prostě nelíbí ta jeho holka. Jak se ona jmenuje? Laslie? Lissa? Lada? Ne… Jo! Lada se jmenuje!"
"Aha… a proč ji tak nesnášíš?" zeptala jsem se.
"Nevím, prostě se mi nelíbí, má takové zlé oči," zdůvodnila. Hmm… Zajímavé… Přesně tohle mě napadlo, když jsem se podívala do očí toho dědka, který je na každém kroku s královnou.
"Jejda, promiň, zapomněla jsem se představit, já jsem Blanque. Moje znamení Sphyrnixu je klívie, oranžová květina," zmínila i své jakési znamení. "A ty jsi?"
"Jo! Já jsem Blair," odpověděla jsem.
"A tvoje znamení?"
"Nevím, co máš na mysli," usmála jsem se.
"No každý tady má něco ve znamení, říká se tomu Sphyrnix," uvedla na pravou míru, "myslím, že v lidském světě se to jmenuje zvěroznamení."
"Znamení zvěrokruhu," upřesnila jsem.
"Jak to víš?" nechápala Blanque.
"Ammm… intuice," uchechtla jsem se.
"Blanque? Blanque!" ozval se hlas a naším směrem zamířila dívka s modrýma očima a tmavě blonďatýma vlasama v kožených legínách, sexy roztrhané halence a pásem s brokovnicí kolem boků. Dva pramínky vlasů těsně nad ušima měla stažené dozadu a svázané černou gumičkou, takže byly vidět její špičaté uši. Po kolena jí sahaly vysoké černé boty na podpatku, které tvarem maličko připomínaly jezdecké. Postavou připomínala Laru Croft z Tomb ridera.
"Blanque, říkala jsem ti, abys-… jů… kdo to je?" kývla směrem ke mně.
"Leandro, tohle je Blair, nemá nic ve znamení, Blair, tohle je Leandra, ve znamení má liánu, zelenou květinu," představila nás Blanque.
"Těší mě," natáhla jsem k dívce ruku, kterou následně uchopila za zápěsí a otočila o třistašedesát stupňů, až jsem udělala salto ve vzduchu a dopadla na kostrč.
"Auu!" zavyla jsem bolestí, "proč to děláš?" Otázala jsem se zoufale.
"Neznáš náš pozdrav?" zasmála se Leandra.
"Ne, já nejsem z tohohle světa," zdůvodnila jsem.
"A odkud teda jsi?" nechápaly.
"Jsem ze světa lidí, jmenuju se Blair Willstrowová a je mi sedmnáct, a až do teď jsem žila naprosto normální život oblíbené sedmnáctileté studentky gymnázia Jacka Hendersona, kdy jsem až do nedávna měla nejlepší kamarádku Whitney, mámu a svojí kočičku!" rozčilila jsem se.
"A tátu nemáš?" zeptala se opatrně Blanque.
"Ne, máma o něm pořád básní, jak byl skvělý a ža jsem celá po něm, ale stajně mi nikdy neřekla, kdo a kde je."
"Já taky ne," zadívala se do země Leandra.
"Panebože, promiň, to jesm nevěděla je mi to moc líto-…"
"Nemusí," zarazila mě, "stejně na mě kašlal a na mé třinácté narozeniny mi definitivně zmizel ze života, protože odjel za milenkou. Myslela jsem, že ho nenávidím, že mi zničil život, ale pak mi osud zasadil ránu v podobě dopisu o otcově smrti. Že ho prý zabili ve válce… Kecy!" zvýšila hlas, "moje sestra Margharette tam byla a viděla co se stalo doopravdy! Na otce zaútočil jeho nejlepší kamarád, který mu psychicky pomohl, když zemřela máma. Prý tátu ubodal a po dvou týdnech zemřela i moje sestra na následky těžkých zranění, jež utrpěla ve válce. A zbyla jsem jen já. Malá třináctiletá holka. Bez rodičů. Bez sestry. Od té doby jsem si slíbila, že se nebudu na nikoho vázat. Nikdy," pronesla bez výrazu a já jsem si všimla malé skleněné slzičky ve vnitřním koutku jejího modrého oka. Nastalo dlouhé ticho. Byla jsem tak šokovaná, že jsem ze sebe nedokázala dostat jediné slovo. A já husa jsem si myslela, že to mám v životě těžké. Zřejmě jsou i horší věci, než sloupnutý lak na nehtech, zmuchlané tričko nebo rozcuchané vlasy. Kdyby to tak slyšela Backwordová! Už by neměla takový kecy, kdybych zase zapomněla úkol. Najednou mě vyrušilo Blanquiino tiché vzlykání. Tohle byly snad nejdelší čtyři minuty mého života.
"To je tak smutný!" setřela si Blanque slzy s obličeje, spolu i se svou řasenkou, takže vypadala jako mýval ve vodním parku.
"Hele ztište se trochu!" vyrazil ze dveří šestky Marwon, tetnokrát bez trička a Lada, která seděla na červeném křesle si rychle zakryla prsa sametovou dekou.
"Jasně, už jsme na odchodu," odpověděla jsem, abych trošku narušila tu blánu ticha.
"Leandro! Tady jsi, všude tě hledám!" sprintovala proti nám krátkovlasá zrzka se šedýma očima a drobnými pihamy na nose, které vypdalay jako malá srdíčka. Postavou se velmi podobala Leandře a kolem pasu také měla pás s brokovnicí, akorát měla malinko svalnatější nohy. Na sobě měla upnuté kožené triko s širokými ramínky a ze stejného materiálu také kalhoty
"Zpomal, Macy, co se děje," náhle se Leandře z tváře vytratily veškré známky slz a opět z ní byla sebevědomá, okouzlující a ostražitá žena.

"Zemřel Dorian."

Kapitola 3 a)

6. dubna 2015 v 18:08 | Monn |  Meče, růže, krev
"Whit? Whitney, no tak, prober se!" třepala jsem s ní už s klidnějším tónem v hlase, ale absolutně zbytečně. Když jsem zjistila, že ji asi neproberu jen svým hlasem, chtěla jsem ji polít ledovou vodou. Pak mi to přišlo trochu drsné a mé dívčí instinkty mi radily, abych jí dala na hlavu pytlíček s ledem. Zamířila jsem po schodech dolů do kuchyně a otevřela lednici, jenže místo prošlých jogurtů a pytlíků se zmraženou kapalinou - a vůbec všeho, co do lednice patří - tam v prázdném chlaďáku ležela maličká ledová kulička, která vypadala jako ze skla. Opatrně jsem ji vzala do rukou se stříbrnými nehty, jenže byla tak ledová, že jsem ji okamžitě hodila zpět do lednice. Po chvíli se začala zvětšovat, až byla velká asi jako volejbalový míč, který se poté rozložil na plochu. Najednou, jakoby se začal přibližovat a měnit se v ledový vír. Chtěla jsem se jít podívat blíž, jenže jsem zakopla o Dylancyin míček na provázku a vletěla hlavou napřed přímo do víru. Všechno kolem mě se točilo spolu s mými vlasy, které se mnou byly vtahovány hlouběji a hlouběji do víru. Zavřela jsem oči a s napětím očekávala krutý konec - že se rozmáznu o zem. Jenže jsem se nerozmázla o zem, ale o cosi, co vypadalo jako obří kapka, která podivně pérovala, jako želé. Po dopadu jsem si chvíli chtěla odpočinout na tom podivném želé i přes to, že jsem absolutně netušila, kde jsem. A jako by mi vesmír nedopřál chvilku klidu, za mnou se ozval příjemný melodický hlas.
"Ne, za nic na světě bych ji nenechala jen tak vcucnout tím… no… takovou tou divnou krabicí, v které lidé skladují jídlo." Zvedla jsem hlavu a spatřila nádhernou ženu. Měla přenádherné dlouhé lokny barvy smaragdové zeleni, které měla vzadu na hlavě stažené do vysoko vyčesaného drdolu, v němž se jí třpytil krásný hřeben, bílými drahokamy posázený. Její bělostná pleť a ostře řezané rysy připomínaly sochu bohyně. Rty se pyšnily havraní černí a oči měly barvu noci. Oční víčka jí zkrášlovaly zlaté stíny, které pak přecházely do oranžova, až se postupně ztratily a ve vnitřních koutcích očí měla nalepené diamanty stejné barvy i velikosti jako na jejím hřebenu.
Jakmile mě spatrřila, rozšířily se jí zorničky, koutky úst jemně nadzdvihla do lehkého úsměvu a rozběhla se mým směrem se slovy:
"Ó, drahá, nestalo se ti nic?" řekla starostlivě, skoro, jako bych byla její vlastní dcera.
"Ne, nestalo, akorát mám jedinou otázku," oznámila jsem, "kde to skara jsem?" otázala jsem se.
"Přece v Elbě!" zasmála se pobaveně žena.
"Aha… a vy jste?" položila jsem jí další otázku.
"To je přeci naše královna Aira," řekl čísi mužský hlas a zpoza královny vystoupil překrásný kluk. Úžasné střapaté havraní vlasy mu trčely do všech stran a když jsem se mu podívala do očí, spatřila jsem tu nejnádhernější zeleň, jakou jsem ještě nikdy neviděla. Byl do půl těla, takže jsem mohla vidět velké bicepsy a "břišáky," co připomínaly pekáč buchet. Pleť měl bronzovou a od levého ramene přes širokou hruď až po pravý bok se mu šikmo táhlo veliké černé tetování, které připomínalo trnité křoví s uměleckými listy. Stejně jako královna měl ostře řezané rysy a na sobě měl dlouhé džíny, takové ty slim. On i Aira byli bosi.
"Královno, říkám vám, že to není ona," ozval se zase mužský hlas, ale tentokrát už nebyl tak příjemný, jako když hladíte samet, ale spíš hrubý a ochraptělý, jako když přejíždíte prsty po smirkovém papíře té největší hrubosti v celé škále. Byl to takový starý seschlý hrbatý děda, který měl kolem sebe trávový plášť s fialovým límcem, dlouhými rukávy a z očí mu koukalo něco jako směska překvapení, okořeněná podezřívavostí a přímíchaná do kotle nedůvěry. Náhle se mu při pohledu na mě zježily všechny vlasy na hlavě - ani nevím, jestli by se tomu vůbec dalo říkat vlasy, když mu z plešky rostlo jen pár chlupů - a začal si mnout svůj dlouhý tmavě hnědý plnovous.
"Jak pak se jmenuješ, děvče?"
"Já jsem Blair," oznámila jsem, pak jsem se odmlčela a zase ze mě začala sršet slova: "Mohl by mi někdo konečně vysvětlit, o co tady jde?!" vyjela jsem na ostatní.

"Jednou ti to třeba povím," mrkla na mě královna, "odveď ji do jejího pokoje," ukázala následně na kluka s tetováním a pak zmizela spolu s tím dědkem.

Kapitola 2 a)

6. dubna 2015 v 18:07 | Monn |  Meče, růže, krev
Když už nám konečně zazvonilo na konec poslední hodiny, běžela jsem ke skříňce, bleskově ji odemkla a vklouzla do své úžasné originální bílé kožené bundičky od Armaniho. Popadla jsem tašku a pospíchala domů, abych se perfektně připravila na očekávanou návštěvu mé kamarádky Whitney.
Sotva jsem se ocitla u našeho domu, rychle jsem z tašky vydolovala klíče a nastal ten lidmi nesnášený okamžik: "Který to sakra je?!" Když jsem vyzkoušela už čtyřicet devět z padesáti klíčů, drapla jsem po tom, který mi zbyl, a konečně s ním odemkla na tři západy zamčené dveře. Vběhla jsem dovnitř, hodila tašku do kouta a pospíchala do svého pokoje, aby vše bylo perfektně připravené dřív, než přijde Whit.
Uvnitř pokoje jsem shodila ze sebe bundu a pověsila ji na háček, který jsem měla přibitý na dveřích. Pak jsem si rozpustila vlasy a posunula svůj úžasný kávově hnědý koberec doprostřed místnosti, abychom nemusely sedět na holé podlaze. Poté jsem spěchala do maminčiny ložnice a ze šuplíku u jejího toaletního stolku vytáhla pytlíček s levandulí, kterou jsem následně ve svém pokoji zapálila a provoněla jí celou místnost, abychom při vyvolávání Sissiny duše omylem nevyvolali nějakého zlého ducha nebo negativní energii. Potom jsem opět z matčina šuplíku vytáhla pět svíček z červeného vosku a nasypala do nich trošičku sušené levandule a připravila papír a červenou propisku pro náležitý účinek kouzla. Nakonec jsem ze skříně vyndala dvě rudé deky, do kterých se zabalíme místo plášťů a nakrájela nějaké ovoce, aby nám před vyvoláváním nevyhládlo, protože není nic horšího než vyvolávat duchy nalačno.
Talíře s jídlem jsem odnesla do svého pokoje a položila je na psací stůl hned vedle stolní lampičky a kelímku na tužky. Poté jsem ještě odběhla do kuchyně pro nějaké pití, abychom měly to ovoce čím zapít a z ledničky vytáhla láhev Coca-Coly a malinového džusu. Ještě jsem ani nebyla s pitím na prahu pokoje, zazvonil zvonek. Podívala jsem se na své obří tyrkysové hodinky, a zjistila, že už je 15:06. Položila jsem lahve na schůdky z kuchyně a honem spěchala otevřít. Za dveřmi stála má nejlepší kamarádka s pytlíkem slaných chipsů v ruce a tvářila se jako sluníčko.
"Ahoj! Tak jsem tady!" pozdravila vesele Whitney.
"Ahoj, už jsem se bála, že nepřijdeš," pozdravila jsem zase já.
"Promiň, že jdu pozdě," omluvila se, "ale máma mě nechtěla pustit bez 'něčeho dobrého' z domu, " vysvětlila.
"V pořádku, to nevadí, " řekla jsem. "Jo…! Pojď dál," pozvala jsem ji. "Tudy prosím," ukázala jsem na schody, popadla pití a šla hned za ní.
Sotva jsme se ocitly v mém pokoji, nabídla jsem kamarádce ovoce a pití a začala vysvětlovat: "Takže… zabal se do deky a sedni si naproti mně," pokynula jsem jí, "vezmi si tužku a papír a nakresli tam pentagram tak, aby nahoře byl jeden cíp, doprostřed napiš její jméno a pod něj slovo 'kočka.' Do každého cípu napiš jedno slovo, co všechno byla, to znamená třeba milá nebo přítelkyně a tak… Až to uděláš, polož papír doprostřed mezi svíčky, aby na každý cíp připadla jedna svíčka. O zbytek už se postarám já," řekla jsem a zapálila všechny svíčky popořadě podle toho, jak Whit napsala slova. Pak jsme se chytly za ruce.
"Opakuj po mně," řekla jsem kamarádce, "duchu kočky Sissi, duchu kočky Sissi, duchu kočky Sissi, vyvoláváme tě," jakmile jsem to dořekla, kývla jsem na kámošku, aby řekla to samé, co já.
"Duchu kočky Sissi, duchu kočky Sissi, duchu kočky Sissi, vyvoláváme tě."
Jakmile to dořekla, začala jsem mluvit zase já: "Jestli jsi mezi námi, sfoukni horní svíčku!" a pak jsem zase udělala gesto na přítelkyni, aby to po mně zopakovala. Dořekla, nic se ale nedělo. Chvilku jsme čekaly. Zase nic. Tak jsem se otočila za sebe a pečlivě si prohlížela pokoj, jestli se tu přeci jen něco nezměnilo. Už jsem chtěla začít nadávat a zuřit, že to celé bylo absolutně zbytečné a letmo koukla na místo, kde měla sedět Whitney se shrbenými zády a zkroušeným výrazem ve tváři, ale nebyla tam. Koukla jsem se pod stůl, pod postel i do skříně, jestli se náhodou neschovala tam, aby si ze mě vystřelila, případně mě vyděsila, ale neschovávala se ani na jednom z těch míst. Začala jsem volat na celý dům: "Whit, jsi tu?" mluvila jsem do vzduchu, "Whitney, vylez! Tak dobře, dostala jsi mě. Teď už se můžeš ukázat!" křičela jsem dál, ale marně. Když už mi deset minut nikdo neodpovídal, začínala jsem se trochu bát. Běžela jsem dolů a prohledala kuchyň obývák, jídelnu, knihovnu i tátovu pracovnu a koupelnu, ale nebyla ani tam. To už mě začalo trochu děsit… tak dobře… hodně děsit, ale nervy jsem měla docela pevné.
Znovu jsem odešla nahoru, a když jsem vstoupila do svého pokojíčku, zůstala jsem stát jako opařená. Okno, které jsem po vyvětrání před kamarádčinou návštěvou zavírala, bylo dokořán otevřené a závěsy rozdrápané, jako by je rozškrábala kočka. Teď už jsem málem dostala hysterák. "Ááááááááá!!!" zaječela jsem na celý barák, protože na mě zezadu skočila moje nejlepší kámoška - Whitney a čímsi mě drápla do zad, až mi roztrhla mé úža-tričko - teda, jsem aspoň myslela, že je to ona. Lekla jsem se tolik, že jsem si na chvíli pomyslela, že mi mé srdce vypovědělo službu, ale pak jsem si uvědomila, že by nejspíš nebylo možné, aby sedmnáctiletá dívka dostala infarkt kvůli leknutí, tak jsem se asi na pár sekund uklidnila a padla rovnou do postele. Ale pak se v mé skříni cosi zalesklo. Vstala jsem a šla se podívat blíž. Pomalu jsem otevřela obě křídla a zhrozila jsem se z toho, co tam bylo. Ležela tam Whitney, ale vypadala dost jinak. Její vlasy zesvětlaly a měly stejnou barvu jako chlupy té zesnulé kočky Sissi. Jakmile jsem nad tím začala přemýšlet, bolest z toho škrábance se zase ozvala. To už jsem nevydržela a šla se kouknout do zrcadla na svá zrasovaná záda. Nemohla jsem uvěřit svým očím! Místo červené krve se z rány řinula tenká stužka stříbrné tekutiny. Vypadalo to jako kapalné olovo, o kterém jsme se nedávno učili na chemii. Nechala jsem si trochu natéct do dlaně, ale 'krev' zdaleka nebyla tak těžká…
"Co to je, do háje?!" zakřičela jsem nahlas a tupě zírala na svou mističku z dlaně. Takhle jsem stála asi pět minut…
"Co se stalo?" řekla najednou má dosud nehybně ležící kamarádka.
"Whitney!" Vykřikla jsem a prudce otočila hlavou skoro o sto osmdesát stupňů, div jsem si nezlomila takovou tu divnou kost v krku (nevím přesně, jak se jmenuje, biologie mi moc nejde), načež jsem hbitě pospíchala přes půlku pokoje od zrcadla ke skříni, abych pomohla kamarádce se zvednout.
"Sakra! Moje hlava!" Zanadávala Whit a schovala pomlácený obličej do ještě pomlácenějších dlaní, přičemž zavřískla, protože se jí teď pro změnu začaly ozývat zase ruce.
"Kromě toho, že se do tebe očividně převtělila tvoje kočka, zničila mi záclony, zařídila mi další jizvu na zádech a zesvětlaly ti vlasy? Tak nic, vůbec nic!" odpověděla jsem ironicky a zároveň naštvaně.
"No promiň," ohradila se kamarádka a zkřivila obličej do ukřivděného výrazu, "myslíš, že bych něco takového udělala schválně?" zakřičela nevěřícně a zároveň zklamaně.
"Chceš říct, že jsi mi rozškrábala závěsy a uštědřila mi ten mega drápanec zcela omylem?!" zakřičela jsem zase já.
"Moment, jaký drápanec?" Odběhla Whitney od tématu.
"No tenhle přece, děláš, jako bys o ničem nevěděla!" řekla jsem a ukázala na záda.
"Počkej, otoč se," vyzvala mě kámoška, tak jsem se obrátila zády k ní a odhrnula si své přirozeně růžové vlasy na stranu. Najednou jsem v odrazu v zrcadle viděla, jak Whitney zezlátly oči, nos se jí proměnil v cosi, co vypadalo jako kočičí čumáček, z nějž trčely čtyři páry jemných bílých fousků, a hypnoticky zírala na mou ránu. Dost mě to vylekalo, tak jsem se otočila zpět a pak jsem spatřila, jak kamarádčiny oči zase nabraly tmavou barvu, a čumák se vrátil do původní podoby. Poté se přítelkyně znovu skácela na zem a znovu upadla do kómatu.

Kapitola 1 a)

6. dubna 2015 v 18:06 | Monn |  Meče, růže, krev
Když jsem přišla do školy, spěchala jsem ke skříňce, abych si vzala věci na první hodinu, kterou je naneštěstí fyzika. Za prvé proto, že na fyziku chodí moje tajná láska - Nate Jeffrey a za druhé proto, že náš takzvaný "profesor fyziky" je absolutně nejhorší profesor v historii všech profesorů.
Po zazvonění jsem si už chtěla sbalit věci a naházet je do své úplně nejvíc sexy brašničky přes rameno, když mě učitel zastavil říkajíc něco ve stylu "hodinu končí učitel" a takové ty učitelské bláboly - nevím, ten konec jsem nějak nezachytila, protože jsem byla myšlenkami někde na Floridě - stejně, jako při každém podobném učitelském kázání.
Jakmile se zadařilo a já už jsem neslyšela na své Floridě žádné rušivé hlasy, probrala jsem se z transu a pospíchala rychle na další hodinu, která už byla mnohem lepší, zajímavější a zábavnější - výtvarku. Rychle jsem dohnala svou nej nej kámošku Whitney a společně jsme utíkaly do třídy.
"Máš ráda výtvarku?" zeptala jsem se rádoby nezajímavě, ale kamarádka na mě mé nadšení stejně poznala. Asi to cukání koutků… Napadlo mě.
"Ne, ani ne…" odpověděla smutně. V tu chvíli mi bylo taky smutno. Vlastně je mi smutno pokaždé, když je smutná ona.
"Co pak se stalo, zlato?" oslovila jsem ji konejšivě.
"Ale nic…" řekla s neupřímným úsměvem.
"Ale jo, něco určitě, já to na tobě poznám a navíc - myslíš si, že mě tím falešným šklebem připomínající úsměv přesvědčíš k pravému opaku, protože se ti to fakt nepovedlo," nesouhlasila jsem s přítelkyní. "No tak, řekni mi to, uvidíš, že se ti uleví," přemlouvala jsem ji.
"Vždyť zmeškáš výtvarku, to ti přeci nemůžu udělat." snažila se z toho Whitney vykroutit s co možná nejmenšími škodami.
"Prosím tě! Přece víš, že ani výtvarka pro mě není důležitější než ty," nesouhlasila jsem.
"Tak dobře…," vzdala se nakonec, "jde o to, že mi zemřela moje kočička - Sissi," řekla se zaslzenýma očima. Objala jsem ji a ve snaze ji uklidnit, jsem jí hladila po rozpálených zádech.
"Bylo jí sedm let," dodala ještě.
"Tak to už byla stará. Vsadím se, že se určitě trápila, teď už jí je stoprocentně líp," snažila jsem se, "teď je tam nahoře a kouká se na nás, jestli chceš, tak po škole můžeme zajít ke mně a zkusíme se s ní nějak spojit, dobře?" navrhla jsem.
"Blair, jak by ses s ní asi chtěla spojit? Vždyť ona je přece už… Ne, to ani náhodou!" zhrozila se mého návrhu Whit.
"Ale jó!" nedala jsem se.
"To teda ne!" zakřičela kamarádka, "nebudeme vyvolávat jejího ducha, ať má alespoň v hrobě klid!" Zjevně nesouhlasila.
"Zeptám se takhle… máš jí ráda?" otázala jsem se ironicky.
"Jasně, že jo!" neváhala s odpovědí kámoška.
"Chybí ti?" položila jsem další otázku.
"To je snad jasné, ne?" řekla bezvýrazně.
"A chtěla by ses s ní nějak spojit?" otázala jsem se znovu.
"Samozřejmě, ale - ...," nestihla dokončit větu.
"Pak je to jasné… ve tři u mě doma, platí?" řekla jsem.
"Platí…" odpověděla zdrceně a rychle jsme spolu pospíchaly do třídy, abychom stihly ještě aspoň část.

Prolog a)

6. dubna 2015 v 18:05 | Monn |  Meče, růže, krev
Haj pípl,
rozhodla jsem se psát román, takže tady je prolog:

Sedím ve svém pokoji se sluchátky na uších, na nohou své oblíbené papuče s králíčky a bílou mini noční košilku s černou krajkou a fialovými puntíky. Světle růžové vlasy mám stažené do obřího drdolu a ofinka je upevněna čelenkou. Kávově hnědý koberec mě lechtá do chodidel svými mega dlouhými chloupky. Při poslouchání Rihanniny písničky Stay mě z přemýšlení vytrhne má kočka Dylancy. Přistála mi na klíně, stočila se do klubíčka a začala spokojeně příst. Hlavu mi položila na stehno a vzápětí jsem ucítila šimrání jejích smetanových fousků na nahé kůži. Čumáček mě příjemně studil a drápky se zaryla do mé noční košile. Když píseň dozněla, přestala jsem kývat hlavou do rytmu, sundala sluchátka a vypnula iPhone.
"Taky nemůžeš spát?" zeptala jsem se s lehkým úsměvem na rtech svého kočičího miláčka, načež Dylancy trochu zesílila své vrnění.

Pousmála jsem se ještě víc. "Beru to jako ano," zašeptala jsem a políbila ji na překrásný kožíšek a málem usnula spolu s ní, když vtom mě napadlo: Kdo by si pomyslel, že podlaha bude tak pohodlná? Vždyť je skoro pohodlnější než nějaká postel… Pak jsem si představila podlahu, na které jsou místo prken přibité matrace, a tentokrát jsem usnula už opravdu tvrdě.

Kam dál