Kapitola 1 a)

6. dubna 2015 v 18:06 | Monn |  Meče, růže, krev
Když jsem přišla do školy, spěchala jsem ke skříňce, abych si vzala věci na první hodinu, kterou je naneštěstí fyzika. Za prvé proto, že na fyziku chodí moje tajná láska - Nate Jeffrey a za druhé proto, že náš takzvaný "profesor fyziky" je absolutně nejhorší profesor v historii všech profesorů.
Po zazvonění jsem si už chtěla sbalit věci a naházet je do své úplně nejvíc sexy brašničky přes rameno, když mě učitel zastavil říkajíc něco ve stylu "hodinu končí učitel" a takové ty učitelské bláboly - nevím, ten konec jsem nějak nezachytila, protože jsem byla myšlenkami někde na Floridě - stejně, jako při každém podobném učitelském kázání.
Jakmile se zadařilo a já už jsem neslyšela na své Floridě žádné rušivé hlasy, probrala jsem se z transu a pospíchala rychle na další hodinu, která už byla mnohem lepší, zajímavější a zábavnější - výtvarku. Rychle jsem dohnala svou nej nej kámošku Whitney a společně jsme utíkaly do třídy.
"Máš ráda výtvarku?" zeptala jsem se rádoby nezajímavě, ale kamarádka na mě mé nadšení stejně poznala. Asi to cukání koutků… Napadlo mě.
"Ne, ani ne…" odpověděla smutně. V tu chvíli mi bylo taky smutno. Vlastně je mi smutno pokaždé, když je smutná ona.
"Co pak se stalo, zlato?" oslovila jsem ji konejšivě.
"Ale nic…" řekla s neupřímným úsměvem.
"Ale jo, něco určitě, já to na tobě poznám a navíc - myslíš si, že mě tím falešným šklebem připomínající úsměv přesvědčíš k pravému opaku, protože se ti to fakt nepovedlo," nesouhlasila jsem s přítelkyní. "No tak, řekni mi to, uvidíš, že se ti uleví," přemlouvala jsem ji.
"Vždyť zmeškáš výtvarku, to ti přeci nemůžu udělat." snažila se z toho Whitney vykroutit s co možná nejmenšími škodami.
"Prosím tě! Přece víš, že ani výtvarka pro mě není důležitější než ty," nesouhlasila jsem.
"Tak dobře…," vzdala se nakonec, "jde o to, že mi zemřela moje kočička - Sissi," řekla se zaslzenýma očima. Objala jsem ji a ve snaze ji uklidnit, jsem jí hladila po rozpálených zádech.
"Bylo jí sedm let," dodala ještě.
"Tak to už byla stará. Vsadím se, že se určitě trápila, teď už jí je stoprocentně líp," snažila jsem se, "teď je tam nahoře a kouká se na nás, jestli chceš, tak po škole můžeme zajít ke mně a zkusíme se s ní nějak spojit, dobře?" navrhla jsem.
"Blair, jak by ses s ní asi chtěla spojit? Vždyť ona je přece už… Ne, to ani náhodou!" zhrozila se mého návrhu Whit.
"Ale jó!" nedala jsem se.
"To teda ne!" zakřičela kamarádka, "nebudeme vyvolávat jejího ducha, ať má alespoň v hrobě klid!" Zjevně nesouhlasila.
"Zeptám se takhle… máš jí ráda?" otázala jsem se ironicky.
"Jasně, že jo!" neváhala s odpovědí kámoška.
"Chybí ti?" položila jsem další otázku.
"To je snad jasné, ne?" řekla bezvýrazně.
"A chtěla by ses s ní nějak spojit?" otázala jsem se znovu.
"Samozřejmě, ale - ...," nestihla dokončit větu.
"Pak je to jasné… ve tři u mě doma, platí?" řekla jsem.
"Platí…" odpověděla zdrceně a rychle jsme spolu pospíchaly do třídy, abychom stihly ještě aspoň část.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama