Kapitola 1 b)

6. dubna 2015 v 18:28 | Monn |  Máma kriminálnice
"Vítejte v Praze, ve světě sucha, minisukní a slunečních brýlí, kde je třicet sedm stupňů ve stínu, kde jsou šatníky všech lidí plny jen letního oblečení a kde je déšť pouhou vzpomínkou na rok 1964," stálo na billboardu, když jsme vjížděli do nového města, i když bych Prahu nazvala spíš jako "svět zazobanců, rozmazlenců a předraženého zboží, kde jsou drogérie bez ochranky, která na vás pořád divně čumí pouhou vzpomínkou na rok 2000 před Kristem!"
"Opravdu sem musíme?" zeptala jsem se s nadějí, že když to máma uslyší, otočí volantem o sto osmdesát stupňů a vrátíme se zpět do Ostravy.
"Musíme, v Ostravě zůstat nemůžeme, chytili by mě," odpověděla máma, jakoby to bylo úplně zřejmé. Sice jsem věděla, že přijdu o kamarády a milovanou školu, ale nemohla jsem dopustit, aby mamku zavřeli do vězení. Avšak jsem to chtěla zkusit, protože - jak se říká - naděje umírá poslední. Zavřela jsem oči a vybavila si, jak jsme se s mojí nejlepší kamarádkou Vlastou potkali v první třídě a až do teď jsme trávili všechen čas spolu a jedna bez druhé nedaly ani ránu. Teď se všechno změní, bude ze mě Pražák, budu úplně jiný člověk… rychle jsem ty myšlenky zahnala.
"Tak, tady budeme bydlet," oznámila mi máma ukazujíc na velkou vilu s bazénem a garáží.
"Vážně?" řekla jsem nevěřícně s bradou až někde u kotníků.
"Ano, to je náš nový domov, koupila jsem ten dům už před měsícem, akorát jsem ti to neřekla, protože bys s tím nesouhlasila."
"Nesouhlasila? Vždyť je nádherný!" opěvovala jsem s údivem překrásnou budovu, která měla být odedneška mým novým domovem, jak už zmínila máma.
"No, když jsem ti řekla, že se budeme stěhovat, nebyla jsi z toho dvakrát nedšená, zavřela ses do pokoje a byla jsi odhodlaná, že skočíš z okna," připomněla mi mamka můj "hysterák" když se uráčila mi sdělit, že musíme opustit Ostravu, jinak by jí zabásli.
"A ty se divíš, když jsi mi to oznámila dva dny před odjezdem?" řekla jsem dotčeně.
"Dva dny snad stačí, ne?" nepochopila mamka.
"To teda nestačí!"
"Jak to? Jeden den na sbalení věcí a druhý na rozloučení s přáteli, ne?" pousmála se.
"To ani omylem! Víš, jaký jsem měla traumatický záchvat?"
"Nebuď drzá!" zvedla hlas.
"No tak to snad ani není možné!" vrtěla jsem hlavou, protože mi bylo naprosto jasné, že když matka použije frázi "nebuď drzá," neví, co má říct. To snad dělá jen moje máma! Pomyslela jsem si a zamračeně odešla se zaťatými pěstmi k domovním dveřím, když vtom jsem si uvědomila, že nemám klíče a zastavila se s rukou na klice.
"Tohle asi budeš potřebovat," zasmála se a hodila mi těžké klíče, "je to ten fialový," informovala mě o vzhledu klíče, který přesně zapadal do zámku dveří od nového bydla. Ještě naštvaněji jsem chytila svazek a zuřivě rvala do zámku fialový klíč.
"Ten tam nepasuje." Oznámila jsem bez výrazu matce.
"Řekla jsem fialový? Myslela jsem nachový," zasmála se svému hloupému vtipu, protože moc dobře věděla, že nemám cit pro barvu tak jako ona. Vyzkoušela jsem tedy ten druhý fialový a strčila ho do zámku. Tenhle už tam díkybohu zapadal a s úlevou jsem otočila doleva. Nic. Silněji. Ale zase nic.

"Já ti to neřekla? Tyhle dveře mají opačný zámek," sdělila mi s úsměvem máma. Otočila jsem tedy doprava, a když jsem uslyšela cvaknutí, ulevilo se mi a konečně jsem překročila práh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama