Kapitola 2 a)

6. dubna 2015 v 18:07 | Monn |  Meče, růže, krev
Když už nám konečně zazvonilo na konec poslední hodiny, běžela jsem ke skříňce, bleskově ji odemkla a vklouzla do své úžasné originální bílé kožené bundičky od Armaniho. Popadla jsem tašku a pospíchala domů, abych se perfektně připravila na očekávanou návštěvu mé kamarádky Whitney.
Sotva jsem se ocitla u našeho domu, rychle jsem z tašky vydolovala klíče a nastal ten lidmi nesnášený okamžik: "Který to sakra je?!" Když jsem vyzkoušela už čtyřicet devět z padesáti klíčů, drapla jsem po tom, který mi zbyl, a konečně s ním odemkla na tři západy zamčené dveře. Vběhla jsem dovnitř, hodila tašku do kouta a pospíchala do svého pokoje, aby vše bylo perfektně připravené dřív, než přijde Whit.
Uvnitř pokoje jsem shodila ze sebe bundu a pověsila ji na háček, který jsem měla přibitý na dveřích. Pak jsem si rozpustila vlasy a posunula svůj úžasný kávově hnědý koberec doprostřed místnosti, abychom nemusely sedět na holé podlaze. Poté jsem spěchala do maminčiny ložnice a ze šuplíku u jejího toaletního stolku vytáhla pytlíček s levandulí, kterou jsem následně ve svém pokoji zapálila a provoněla jí celou místnost, abychom při vyvolávání Sissiny duše omylem nevyvolali nějakého zlého ducha nebo negativní energii. Potom jsem opět z matčina šuplíku vytáhla pět svíček z červeného vosku a nasypala do nich trošičku sušené levandule a připravila papír a červenou propisku pro náležitý účinek kouzla. Nakonec jsem ze skříně vyndala dvě rudé deky, do kterých se zabalíme místo plášťů a nakrájela nějaké ovoce, aby nám před vyvoláváním nevyhládlo, protože není nic horšího než vyvolávat duchy nalačno.
Talíře s jídlem jsem odnesla do svého pokoje a položila je na psací stůl hned vedle stolní lampičky a kelímku na tužky. Poté jsem ještě odběhla do kuchyně pro nějaké pití, abychom měly to ovoce čím zapít a z ledničky vytáhla láhev Coca-Coly a malinového džusu. Ještě jsem ani nebyla s pitím na prahu pokoje, zazvonil zvonek. Podívala jsem se na své obří tyrkysové hodinky, a zjistila, že už je 15:06. Položila jsem lahve na schůdky z kuchyně a honem spěchala otevřít. Za dveřmi stála má nejlepší kamarádka s pytlíkem slaných chipsů v ruce a tvářila se jako sluníčko.
"Ahoj! Tak jsem tady!" pozdravila vesele Whitney.
"Ahoj, už jsem se bála, že nepřijdeš," pozdravila jsem zase já.
"Promiň, že jdu pozdě," omluvila se, "ale máma mě nechtěla pustit bez 'něčeho dobrého' z domu, " vysvětlila.
"V pořádku, to nevadí, " řekla jsem. "Jo…! Pojď dál," pozvala jsem ji. "Tudy prosím," ukázala jsem na schody, popadla pití a šla hned za ní.
Sotva jsme se ocitly v mém pokoji, nabídla jsem kamarádce ovoce a pití a začala vysvětlovat: "Takže… zabal se do deky a sedni si naproti mně," pokynula jsem jí, "vezmi si tužku a papír a nakresli tam pentagram tak, aby nahoře byl jeden cíp, doprostřed napiš její jméno a pod něj slovo 'kočka.' Do každého cípu napiš jedno slovo, co všechno byla, to znamená třeba milá nebo přítelkyně a tak… Až to uděláš, polož papír doprostřed mezi svíčky, aby na každý cíp připadla jedna svíčka. O zbytek už se postarám já," řekla jsem a zapálila všechny svíčky popořadě podle toho, jak Whit napsala slova. Pak jsme se chytly za ruce.
"Opakuj po mně," řekla jsem kamarádce, "duchu kočky Sissi, duchu kočky Sissi, duchu kočky Sissi, vyvoláváme tě," jakmile jsem to dořekla, kývla jsem na kámošku, aby řekla to samé, co já.
"Duchu kočky Sissi, duchu kočky Sissi, duchu kočky Sissi, vyvoláváme tě."
Jakmile to dořekla, začala jsem mluvit zase já: "Jestli jsi mezi námi, sfoukni horní svíčku!" a pak jsem zase udělala gesto na přítelkyni, aby to po mně zopakovala. Dořekla, nic se ale nedělo. Chvilku jsme čekaly. Zase nic. Tak jsem se otočila za sebe a pečlivě si prohlížela pokoj, jestli se tu přeci jen něco nezměnilo. Už jsem chtěla začít nadávat a zuřit, že to celé bylo absolutně zbytečné a letmo koukla na místo, kde měla sedět Whitney se shrbenými zády a zkroušeným výrazem ve tváři, ale nebyla tam. Koukla jsem se pod stůl, pod postel i do skříně, jestli se náhodou neschovala tam, aby si ze mě vystřelila, případně mě vyděsila, ale neschovávala se ani na jednom z těch míst. Začala jsem volat na celý dům: "Whit, jsi tu?" mluvila jsem do vzduchu, "Whitney, vylez! Tak dobře, dostala jsi mě. Teď už se můžeš ukázat!" křičela jsem dál, ale marně. Když už mi deset minut nikdo neodpovídal, začínala jsem se trochu bát. Běžela jsem dolů a prohledala kuchyň obývák, jídelnu, knihovnu i tátovu pracovnu a koupelnu, ale nebyla ani tam. To už mě začalo trochu děsit… tak dobře… hodně děsit, ale nervy jsem měla docela pevné.
Znovu jsem odešla nahoru, a když jsem vstoupila do svého pokojíčku, zůstala jsem stát jako opařená. Okno, které jsem po vyvětrání před kamarádčinou návštěvou zavírala, bylo dokořán otevřené a závěsy rozdrápané, jako by je rozškrábala kočka. Teď už jsem málem dostala hysterák. "Ááááááááá!!!" zaječela jsem na celý barák, protože na mě zezadu skočila moje nejlepší kámoška - Whitney a čímsi mě drápla do zad, až mi roztrhla mé úža-tričko - teda, jsem aspoň myslela, že je to ona. Lekla jsem se tolik, že jsem si na chvíli pomyslela, že mi mé srdce vypovědělo službu, ale pak jsem si uvědomila, že by nejspíš nebylo možné, aby sedmnáctiletá dívka dostala infarkt kvůli leknutí, tak jsem se asi na pár sekund uklidnila a padla rovnou do postele. Ale pak se v mé skříni cosi zalesklo. Vstala jsem a šla se podívat blíž. Pomalu jsem otevřela obě křídla a zhrozila jsem se z toho, co tam bylo. Ležela tam Whitney, ale vypadala dost jinak. Její vlasy zesvětlaly a měly stejnou barvu jako chlupy té zesnulé kočky Sissi. Jakmile jsem nad tím začala přemýšlet, bolest z toho škrábance se zase ozvala. To už jsem nevydržela a šla se kouknout do zrcadla na svá zrasovaná záda. Nemohla jsem uvěřit svým očím! Místo červené krve se z rány řinula tenká stužka stříbrné tekutiny. Vypadalo to jako kapalné olovo, o kterém jsme se nedávno učili na chemii. Nechala jsem si trochu natéct do dlaně, ale 'krev' zdaleka nebyla tak těžká…
"Co to je, do háje?!" zakřičela jsem nahlas a tupě zírala na svou mističku z dlaně. Takhle jsem stála asi pět minut…
"Co se stalo?" řekla najednou má dosud nehybně ležící kamarádka.
"Whitney!" Vykřikla jsem a prudce otočila hlavou skoro o sto osmdesát stupňů, div jsem si nezlomila takovou tu divnou kost v krku (nevím přesně, jak se jmenuje, biologie mi moc nejde), načež jsem hbitě pospíchala přes půlku pokoje od zrcadla ke skříni, abych pomohla kamarádce se zvednout.
"Sakra! Moje hlava!" Zanadávala Whit a schovala pomlácený obličej do ještě pomlácenějších dlaní, přičemž zavřískla, protože se jí teď pro změnu začaly ozývat zase ruce.
"Kromě toho, že se do tebe očividně převtělila tvoje kočka, zničila mi záclony, zařídila mi další jizvu na zádech a zesvětlaly ti vlasy? Tak nic, vůbec nic!" odpověděla jsem ironicky a zároveň naštvaně.
"No promiň," ohradila se kamarádka a zkřivila obličej do ukřivděného výrazu, "myslíš, že bych něco takového udělala schválně?" zakřičela nevěřícně a zároveň zklamaně.
"Chceš říct, že jsi mi rozškrábala závěsy a uštědřila mi ten mega drápanec zcela omylem?!" zakřičela jsem zase já.
"Moment, jaký drápanec?" Odběhla Whitney od tématu.
"No tenhle přece, děláš, jako bys o ničem nevěděla!" řekla jsem a ukázala na záda.
"Počkej, otoč se," vyzvala mě kámoška, tak jsem se obrátila zády k ní a odhrnula si své přirozeně růžové vlasy na stranu. Najednou jsem v odrazu v zrcadle viděla, jak Whitney zezlátly oči, nos se jí proměnil v cosi, co vypadalo jako kočičí čumáček, z nějž trčely čtyři páry jemných bílých fousků, a hypnoticky zírala na mou ránu. Dost mě to vylekalo, tak jsem se otočila zpět a pak jsem spatřila, jak kamarádčiny oči zase nabraly tmavou barvu, a čumák se vrátil do původní podoby. Poté se přítelkyně znovu skácela na zem a znovu upadla do kómatu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama