Kapitola 3 a)

6. dubna 2015 v 18:08 | Monn |  Meče, růže, krev
"Whit? Whitney, no tak, prober se!" třepala jsem s ní už s klidnějším tónem v hlase, ale absolutně zbytečně. Když jsem zjistila, že ji asi neproberu jen svým hlasem, chtěla jsem ji polít ledovou vodou. Pak mi to přišlo trochu drsné a mé dívčí instinkty mi radily, abych jí dala na hlavu pytlíček s ledem. Zamířila jsem po schodech dolů do kuchyně a otevřela lednici, jenže místo prošlých jogurtů a pytlíků se zmraženou kapalinou - a vůbec všeho, co do lednice patří - tam v prázdném chlaďáku ležela maličká ledová kulička, která vypadala jako ze skla. Opatrně jsem ji vzala do rukou se stříbrnými nehty, jenže byla tak ledová, že jsem ji okamžitě hodila zpět do lednice. Po chvíli se začala zvětšovat, až byla velká asi jako volejbalový míč, který se poté rozložil na plochu. Najednou, jakoby se začal přibližovat a měnit se v ledový vír. Chtěla jsem se jít podívat blíž, jenže jsem zakopla o Dylancyin míček na provázku a vletěla hlavou napřed přímo do víru. Všechno kolem mě se točilo spolu s mými vlasy, které se mnou byly vtahovány hlouběji a hlouběji do víru. Zavřela jsem oči a s napětím očekávala krutý konec - že se rozmáznu o zem. Jenže jsem se nerozmázla o zem, ale o cosi, co vypadalo jako obří kapka, která podivně pérovala, jako želé. Po dopadu jsem si chvíli chtěla odpočinout na tom podivném želé i přes to, že jsem absolutně netušila, kde jsem. A jako by mi vesmír nedopřál chvilku klidu, za mnou se ozval příjemný melodický hlas.
"Ne, za nic na světě bych ji nenechala jen tak vcucnout tím… no… takovou tou divnou krabicí, v které lidé skladují jídlo." Zvedla jsem hlavu a spatřila nádhernou ženu. Měla přenádherné dlouhé lokny barvy smaragdové zeleni, které měla vzadu na hlavě stažené do vysoko vyčesaného drdolu, v němž se jí třpytil krásný hřeben, bílými drahokamy posázený. Její bělostná pleť a ostře řezané rysy připomínaly sochu bohyně. Rty se pyšnily havraní černí a oči měly barvu noci. Oční víčka jí zkrášlovaly zlaté stíny, které pak přecházely do oranžova, až se postupně ztratily a ve vnitřních koutcích očí měla nalepené diamanty stejné barvy i velikosti jako na jejím hřebenu.
Jakmile mě spatrřila, rozšířily se jí zorničky, koutky úst jemně nadzdvihla do lehkého úsměvu a rozběhla se mým směrem se slovy:
"Ó, drahá, nestalo se ti nic?" řekla starostlivě, skoro, jako bych byla její vlastní dcera.
"Ne, nestalo, akorát mám jedinou otázku," oznámila jsem, "kde to skara jsem?" otázala jsem se.
"Přece v Elbě!" zasmála se pobaveně žena.
"Aha… a vy jste?" položila jsem jí další otázku.
"To je přeci naše královna Aira," řekl čísi mužský hlas a zpoza královny vystoupil překrásný kluk. Úžasné střapaté havraní vlasy mu trčely do všech stran a když jsem se mu podívala do očí, spatřila jsem tu nejnádhernější zeleň, jakou jsem ještě nikdy neviděla. Byl do půl těla, takže jsem mohla vidět velké bicepsy a "břišáky," co připomínaly pekáč buchet. Pleť měl bronzovou a od levého ramene přes širokou hruď až po pravý bok se mu šikmo táhlo veliké černé tetování, které připomínalo trnité křoví s uměleckými listy. Stejně jako královna měl ostře řezané rysy a na sobě měl dlouhé džíny, takové ty slim. On i Aira byli bosi.
"Královno, říkám vám, že to není ona," ozval se zase mužský hlas, ale tentokrát už nebyl tak příjemný, jako když hladíte samet, ale spíš hrubý a ochraptělý, jako když přejíždíte prsty po smirkovém papíře té největší hrubosti v celé škále. Byl to takový starý seschlý hrbatý děda, který měl kolem sebe trávový plášť s fialovým límcem, dlouhými rukávy a z očí mu koukalo něco jako směska překvapení, okořeněná podezřívavostí a přímíchaná do kotle nedůvěry. Náhle se mu při pohledu na mě zježily všechny vlasy na hlavě - ani nevím, jestli by se tomu vůbec dalo říkat vlasy, když mu z plešky rostlo jen pár chlupů - a začal si mnout svůj dlouhý tmavě hnědý plnovous.
"Jak pak se jmenuješ, děvče?"
"Já jsem Blair," oznámila jsem, pak jsem se odmlčela a zase ze mě začala sršet slova: "Mohl by mi někdo konečně vysvětlit, o co tady jde?!" vyjela jsem na ostatní.

"Jednou ti to třeba povím," mrkla na mě královna, "odveď ji do jejího pokoje," ukázala následně na kluka s tetováním a pak zmizela spolu s tím dědkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama