Kapitola 3 b)

6. dubna 2015 v 18:34 | Monn |  Máma kriminálnice
Když jsem uslyšela budík, pochopila jsem, že nastal den, kterého jsem se bála ze všech nejvíc: škola. První den ve škole je jako boj o přežití. Nikdy nevíte, kdo, kdy a kde na vás zaútočí.
Rychle jsem na sebe hodila černé ze zadu roztrhané tričko s bílým nápisem "Mind your own bussines!" a rudé džíny, a seběhla dolů se schodů do černobílé kuchyně. Naházela jsem do sebe toasty a kakao a utíkala do auta, kde už čekala máma a ten její přihlouplý andílkovský úsměv.
"Připravená?" zeptala se.
"Bože mami! Prostě jeď, ne?" pokárala jsem ji.
"Nebuď drzá!" použila typickou matkovskou frázi.

***
Konečně jsme dojeli ke škole. V břiše se mi převalila taková ta nepříjemná vlna a třicet sekund mi trvalo, než jsem se konečně odhodlala k tomu, abych vystoupila z auta.
"A nebuď nervózní, uvidíš, že to bude v pohodě," mrkla na mě máma.
"Pokusím se," nechtěla jsem jí lhát, "tak ahoj," rozloučila jsem se a vykročila po štěrkové cestě k obrovské budově, která stylem malinko připomínala Bílý dům. Kolem školy a na trávníku se potloukalo spoustu studentů a profesorů, kteří na ty studenty podezíravě dohlíželi a při tom si povídali s kolegou vedle. Zahýbala jsem ústy v náznaku pozdravu, ale stejně mě ani jeden učitel nevnímal.
Konečně jsem došla k majestátním dvoukřídlým dveřím, které zdobil bohatý portál, a vystoupala po schodech přímo ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla zatlačit na dveře, ale někdo na druhé straně byl očividně rychlejší. Dveře se přede mnou rozletěly a zevnitř vyběhl jakýsi muž. Odhadovala jsem ho na ředitele, protože v očích mě takové to říďovské cosi a na hrnku, který měl v ruce, stálo: "Nejlepší ředitel na světě."
"Miriam, potřebuji s vámi mluvit," zadíval se na ženu v modré volné košili, která střihem trochu připomínala mužskou, v kalhotách z tmavě modré džínoviny a v černých balerínách. Tmavě hnědé vlnité vlasy po ramena měla rozpuštěné a z jejího uvolněného postoje jsem soudila, že to bude jedna z těch hodnějších profesorek.
"Běžím," zazpívala a ladně se rozeběhla směrem ke vchodu. Chvíli jsem na ní zírala, ale pak mi došlo, jak to asi vypadá, a tak jsem pokračovala v chůzi směrem dovnitř budovy.
Vevnitř to byl hotový blázinec, připadala jsem si jak v zoo. V pravé části chodby stál malý hlouček asi pěti holek, které měly aspoň jeden doplněk nebo kousek oblečení růžový, a jakmile si mě jedna z nich všimla, otočila se k dívce vedle ní a cosi jí zašeptala do ucha, přičemž se samozřejmě nezapomněla hloupě hihňat a koukat přímo na mě. Obě dívky se pak zasmály a následně se rozchechtal celý hlouček holek. Z jejich výrazu jsem vydedukovala, že to asi nebudou ty pravé kamarádky.
Vzápětí jsem pohlédla na levou část chodby a tam zase stáli kluci. Ti si mě naštěstí už nevšímali. Vydala jsem se tedy prostředkem, abych byla stejně daleko od obou skupinek a zabránila tak nežádoucím konfliktům, případně ponižování, protože (jak jsem pochytila z těch hloupých amerických seriálů) případné zápletky s jednou z těchhle "frakcí" nevěstily nic moc dobrého, navíc představa, že bych si měla hned první den udělat nepřátele, mě nijak extra netankovala. Rychle jsem prošla kolem ostatních lidí a běžela do ředitelny, i když jsem věděla, že ředitel je momentálně venku s nějakou učitelkou. Hlavně, abych už vypadla z toho "pavilonu opic." Vyběhla jsem o dvě patra výš a zastavila se před šestými dveřmi vpravo, přesně jak mi poradila orientační tabule. Na dveřích byla cedulka s nápisem "Zaklepej a vejdi," tak jsem tedy zaklepala a vešla dovnitř. Ředitelna byla celkem nudná, šedé kancelářské křeslo za lakovým černým stolem a žlutě vymalované zdi s portréty předchozích ředitelů a současného prezidenta. Na židli zády ke mně seděla žena, nejspíš sekretářka, a dělala něco na počítači.
"Dobrý den," pozdravila jsem, abych upoutala její pozornost.
"Dobrý den," odpověděla a dál byla otočená zády.
"Emm… já jsem Gaia Finková, jsem tu nová, přišla jsem vás poprosit o klíče od skříňky," představila jsem se. To už dámu přinutilo se otočit, takže jsem si ji mohla lépe prohlédnout: vlasy, které jí sahaly až po bradu, měla ohnivé a zastřižené do takového toho helmovitého tvaru s ofinkou. Chvíli štrachala v šuplíku a vyndala z něj klíče s číslem 682. Následně vytáhla z druhé zásuvky tmavě zelené desky s nálepkou "Záznam žáků" a do prázdného okénka si poznamenala číslo, které bylo na klíčích od skříňky.
"Jak jsi říkala, že se jmenuješ?" upřela na mě své ledově modré oči.
"Gaia Finková," zopakovala jsem, aby si mé jméno mohla napsat vedle čísla skříňky.
"A do které chodíš třídy?"
"Do osmé."
"Takže tvoje třída bude tercie bé, skříňku máš na kraji vedle Marka Kouckého ve třetím oddělení a rozvrh si nech vytisknout u zástupce ředitele, raději tam zajdi hned teď, než bude porada," informovala mě o všem potřebném.
"Dobře, děkuju moc," poděkovala jsem, shrábla klíče se stolu a vydala se ke dveřím.
"Nashledanou," pozdravila jsem, ale odpovědi jsem se už nedočkala, protože mě sekretářka už asi ani nevnímala. Zabouchla jsem dveře a prudce si oddychla.

První den byl rozmazaný, ale tušila jsem, že by to nemusela být taková fraška, jako v Ostravě, kde se se mnou nikdo nebavil, a prakticky všichni mě s oblibou ponižovali, protože jsem si to já husa nechala líbit. Ale rozhodla jsem se, že tentokrát už to tak snadný mít nebudou, holt už nebudu ta hodná holka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama