Kapitola 4 a)

6. dubna 2015 v 18:10 | Monn |  Meče, růže, krev
Šli jsme asi čtvrt hodiny a mě už z toho příšerného ticha začalo hrabat, protože v normálním lese je slyšet minimálně šuměmí stromů a cvrkot hmyzu.
"Proč je tady takové ticho?" zeptala jsem se kluka.
"Za to všechno můžou Fanthové," odpověděl.
"Aha… a to je co?" nechápala jsem.
"Ne co, ale kdo. Jsou to napůl lidé, napůl zvířata. Tvorové, kterých se obává celé naše království. Hříčky přírody, neskutečně zlí, krutí, hladoví a pomstychtiví patvorové. Ukradli nám řeč přírody," přikrčil spodní víčka a nasadil pohrdavý úšklebek, až jsem se skoro lekla.
"Jo, díky… mimochodem já jsem Blair," snažila jsem se nahodit jiné téma.
"Vím, slyšel jsem, já se jmenuju Narris, jsem královnin syn," představil se zase on.
"To je hezké jméno," řekla jsem. Ne proto, že mi to radily mé dívčí instinkty (což mi radí samozřejmě pokaždé, když je na blízku hezký kluk) ale tentokrát jsem si to doopravdy myslela.
"Díky," řekl rozpačitě. "Tak jsme tady," ukázal na obrovský krystalový palác s blyštivými věžemi. "Jdi hlavním vchodem, tam řekni stráži, že tě posílám já a pak na konec chodby. Potom jdi doprava po schodech až úplně nahoru. Sedmé dveře vlevo, tam je tvůj pokoj," vysvětlil mi, "já ještě musím uklidit zbrojírnu."
Udělala jsem přesně co mi řekl. Došla jsem k obrovským vratům z propleteného zlatého proutí a přesně jak jsem čekala, mě zastavily dvě překřížené halapartny.
"Kam pak?" zeptal se tmavovlasý svalnatý chlap v zelených punčocháčích, železných chráničích a s helmou na hlavě.
"Posílá mě Narris," řekla jsem přesně, jak mi poradil.
"Jaký Narris?" řekl podezíravě blonďatý muž, už méně namakaný, ale pořád ve stajném úboru jako ten tmavovlasý.
"No přeci královnin syn," zdůvodnila jsem v modlitbách, že Narissovy informace byly pravdivé.
"Tak dobře," přimhouřil oči blonďák, odendali halapartny a pustili mě konečně dovnitř.
"Děkuju," odpověděla jsem ironicky.
Pokračovala jsem přesně, jak mi Narris poradil: šla jsem rovně, na konec chodby a pak doprava po schodech úplně nahoru, šesté dveře vlevo. Když jsem dveře otevřela, vyjekla jsem hrůzou! Přímo předemnou seděl na křesle chlap, na jeho klíně žena a líbali se takovým způsobem, že to vypadalo, jakoby se chtěli vzájemně sežrat! Dřív, než někdo z nás stačil cokoliv říct, do dveří vrazila dívka s kraťoučkými hnědými culíky, v roztrhaných ultra krátklých šortkách, oranžových, žlutě pruhovaných punčocháčích a bílém tričku bez ramínek.
"Panebože!" vychrlila ze sebe. "To si děláte srandu, ne?!" vyjela bez milosti na páreček. "Marwonne, okamžitě se omluv!" začla řvát na kluka.
"Co já? Snad vona, ne? A vypadni už!" nenechal se.
"Můj bože," vzdychla holka a zabouchla dveře, "já se ti moc omlouvám, brácha takovej normálně není, ale mě se prostě nelíbí ta jeho holka. Jak se ona jmenuje? Laslie? Lissa? Lada? Ne… Jo! Lada se jmenuje!"
"Aha… a proč ji tak nesnášíš?" zeptala jsem se.
"Nevím, prostě se mi nelíbí, má takové zlé oči," zdůvodnila. Hmm… Zajímavé… Přesně tohle mě napadlo, když jsem se podívala do očí toho dědka, který je na každém kroku s královnou.
"Jejda, promiň, zapomněla jsem se představit, já jsem Blanque. Moje znamení Sphyrnixu je klívie, oranžová květina," zmínila i své jakési znamení. "A ty jsi?"
"Jo! Já jsem Blair," odpověděla jsem.
"A tvoje znamení?"
"Nevím, co máš na mysli," usmála jsem se.
"No každý tady má něco ve znamení, říká se tomu Sphyrnix," uvedla na pravou míru, "myslím, že v lidském světě se to jmenuje zvěroznamení."
"Znamení zvěrokruhu," upřesnila jsem.
"Jak to víš?" nechápala Blanque.
"Ammm… intuice," uchechtla jsem se.
"Blanque? Blanque!" ozval se hlas a naším směrem zamířila dívka s modrýma očima a tmavě blonďatýma vlasama v kožených legínách, sexy roztrhané halence a pásem s brokovnicí kolem boků. Dva pramínky vlasů těsně nad ušima měla stažené dozadu a svázané černou gumičkou, takže byly vidět její špičaté uši. Po kolena jí sahaly vysoké černé boty na podpatku, které tvarem maličko připomínaly jezdecké. Postavou připomínala Laru Croft z Tomb ridera.
"Blanque, říkala jsem ti, abys-… jů… kdo to je?" kývla směrem ke mně.
"Leandro, tohle je Blair, nemá nic ve znamení, Blair, tohle je Leandra, ve znamení má liánu, zelenou květinu," představila nás Blanque.
"Těší mě," natáhla jsem k dívce ruku, kterou následně uchopila za zápěsí a otočila o třistašedesát stupňů, až jsem udělala salto ve vzduchu a dopadla na kostrč.
"Auu!" zavyla jsem bolestí, "proč to děláš?" Otázala jsem se zoufale.
"Neznáš náš pozdrav?" zasmála se Leandra.
"Ne, já nejsem z tohohle světa," zdůvodnila jsem.
"A odkud teda jsi?" nechápaly.
"Jsem ze světa lidí, jmenuju se Blair Willstrowová a je mi sedmnáct, a až do teď jsem žila naprosto normální život oblíbené sedmnáctileté studentky gymnázia Jacka Hendersona, kdy jsem až do nedávna měla nejlepší kamarádku Whitney, mámu a svojí kočičku!" rozčilila jsem se.
"A tátu nemáš?" zeptala se opatrně Blanque.
"Ne, máma o něm pořád básní, jak byl skvělý a ža jsem celá po něm, ale stajně mi nikdy neřekla, kdo a kde je."
"Já taky ne," zadívala se do země Leandra.
"Panebože, promiň, to jesm nevěděla je mi to moc líto-…"
"Nemusí," zarazila mě, "stejně na mě kašlal a na mé třinácté narozeniny mi definitivně zmizel ze života, protože odjel za milenkou. Myslela jsem, že ho nenávidím, že mi zničil život, ale pak mi osud zasadil ránu v podobě dopisu o otcově smrti. Že ho prý zabili ve válce… Kecy!" zvýšila hlas, "moje sestra Margharette tam byla a viděla co se stalo doopravdy! Na otce zaútočil jeho nejlepší kamarád, který mu psychicky pomohl, když zemřela máma. Prý tátu ubodal a po dvou týdnech zemřela i moje sestra na následky těžkých zranění, jež utrpěla ve válce. A zbyla jsem jen já. Malá třináctiletá holka. Bez rodičů. Bez sestry. Od té doby jsem si slíbila, že se nebudu na nikoho vázat. Nikdy," pronesla bez výrazu a já jsem si všimla malé skleněné slzičky ve vnitřním koutku jejího modrého oka. Nastalo dlouhé ticho. Byla jsem tak šokovaná, že jsem ze sebe nedokázala dostat jediné slovo. A já husa jsem si myslela, že to mám v životě těžké. Zřejmě jsou i horší věci, než sloupnutý lak na nehtech, zmuchlané tričko nebo rozcuchané vlasy. Kdyby to tak slyšela Backwordová! Už by neměla takový kecy, kdybych zase zapomněla úkol. Najednou mě vyrušilo Blanquiino tiché vzlykání. Tohle byly snad nejdelší čtyři minuty mého života.
"To je tak smutný!" setřela si Blanque slzy s obličeje, spolu i se svou řasenkou, takže vypadala jako mýval ve vodním parku.
"Hele ztište se trochu!" vyrazil ze dveří šestky Marwon, tetnokrát bez trička a Lada, která seděla na červeném křesle si rychle zakryla prsa sametovou dekou.
"Jasně, už jsme na odchodu," odpověděla jsem, abych trošku narušila tu blánu ticha.
"Leandro! Tady jsi, všude tě hledám!" sprintovala proti nám krátkovlasá zrzka se šedýma očima a drobnými pihamy na nose, které vypdalay jako malá srdíčka. Postavou se velmi podobala Leandře a kolem pasu také měla pás s brokovnicí, akorát měla malinko svalnatější nohy. Na sobě měla upnuté kožené triko s širokými ramínky a ze stejného materiálu také kalhoty
"Zpomal, Macy, co se děje," náhle se Leandře z tváře vytratily veškré známky slz a opět z ní byla sebevědomá, okouzlující a ostražitá žena.

"Zemřel Dorian."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama