Kapitola 4 b)

6. dubna 2015 v 18:36 | Monn |  Máma kriminálnice
Druhý den mě opět budil nesnesitelný zvuk toho příšerného budíku, ale nezbývalo mi, než se prostě vyhrabat z postele a zase si to jít odsedět do školy. Rychle jsem na sebe hodila to, co jsem měla včera a běžela do kuchyně, kde na mě čekal opět toast a teplé kakao, který jsem následně spořádala a pospíchala do auta. Máma mě zase odvezla, ale tentokrát při cestě neřekla jediné slovo, jen když jsme se loučily, pronesla suše pozdrav a šlápla do pedálů, jen se za ní zaprášilo. Vykročila jsem po štěrkové cestě k mohutným dveřím. Všechno bylo jako včera, až na to, že na trávníku se neproháněli studenti a ani profesoři tu nebyli. Otevřela jsem ale zděšení ze mě rázem spadlo, protože ve škole bylo všechno tak, jak má: ječící studenti, ještě víc ječící profesoři a lidi, kteří se smáli profesorům, jak ječí na ječící studenty, věčně k sobě přisáté páry a lidé, kteří nadávali na líbající se dvojice. Víte, ono by to nebylo tak děsné, ale vážně to vypadalo, jakoby se chtěli navzájem sežrat!
Poodešla jsem od líbajících se lidí a stoupla si k těm, kteří se smáli profesorům, a v tu chvíli se začala smát taky. Jeden kluk se totiž připlížil k nezvykle vlasatému postaršímu učiteli a zatahal ho za vlasy na temeni, ale jakmile je vzal do ruky, zůstala mu v ní i celá učitelova paruka. Jakmile učitel zjistil, že postrádá svou "pýchu," rozeběhl se za klukem, který ji držel v ruce, a takhle se tam proháněli asi čtvrt hodiny. Avšak moje pozornost se strhla na dívku s hutným blonďatým, poměrně dlouhým culíkem. Na nose jí seděly černé geekovské brýle a rty se pyšnily ostře rudou rtěnkou. Oči si zkrášlila řasenkou a očními linkami a její bezchybná bělostná matná pleť připomínala čerstvě napadaný sníh, stejně jako její vlasy. Oblečená byla do též sněhové halenky s dlouhými rukávy a měla stejné džíny jako já. Jen měla místo tenisek červené baleríny. Neobratně prokličkovala mezi ostatními studenty a mířila přímo ke mně.
"Ahoj, já jsem Livie, ale můžeš mi říkat Liv," představila se, "jsi tu nová, že jo? Nikdy jsem tě tu neviděla," pokračovala.
"Emm… Já jsem Gaia a máš pravdu, jsem tu nová," pousmála jsem se, ale vzápětí jsem opět začala sledovat holku, jak zuřivě dává ochutnat svou novou rtěnku černovlasému klukovi.
"Radši na ně nekoukej, Lenka by si tě pak pěkně vychutnala," hodila hlavou směrem k oné dívce.
"Jasně, promiň," odvrátila jsem od páru pohled.
"Pojď, seznámím tě se svými kamarády, doufám, že to jednou budou i tvoji kamarádi," mrkla na mě.
"Lidi, tohle je Gaia," představila mě skupince čtyř lidí, "Gaio, tohle je Matěj, Ondra, Markéta a Andrea," ukázala na pár lidí.
"Ahoj," pozdravila jsem Liviny kamarády, kteří hned nato zamumlali něco jako pozdrav. Jako první se od svého mobilu odtrhla Andrea. Byla velmi krásná, měla dlouhé hodně tmavě hnědé rovné vlasy, které byly vyčesané do hlaďoučkého culíku. Pleť měla opálenou a oči barvy čokolády dominovaly ostře řezaným rysům v obličeji.
Ale Markéta byla přesně pravý opak. Měla krátké kudrnaté zrzavé vlasy sotva po ramena, na jejím obličeji se smály nenápadné pihy, které vypadaly jako srdíčka a laskavé oči byly prozářeny oříškovou barvou. Matěj stál nad Markétou a napínavě ji pozoroval, jak hraje Super Maria. Když se na mě podíval, kudrnaté hnědé vlasy se zavlnily a baculatý obličej prozářil ještě baculatější kamarádský úsměv. Z modrých očí sálalo přátelství. Myslím, že v navazování přátelství je Matěj machr.
Hned na to se na mě upřeně zadíval Ondra. Podlouhlé blonďaté vlasy kolem něj vířily jako sukně a přední prameny měl stažené dozadu tak, že vypadal jako Legolas z Pána prstenů. Zelenomodré oči si mě prohlížely tak upřeně, že jsem si chvíli připadala jako nahá.
Najednou zazvonilo na začátek hodiny. Celá škola - jak studenti, tak i profesoři - se rozutekla do třídy a na chodbách bylo v mžiku prázdno. Liv na mě jen mrkla a cukla hlavou v náznaku, abych šla s ní. Zamířila tedy celá naše skupinka do třídy, kde na nás s vyčítavým pohledem a zářivými tyrkysovými brýlemi čekala profesorka s tmavou pletí a černými vlasy staženými do obřího drdolu. Za jejího neustálého pozorování jsme se všichni usadili do volných lavic na konci třídy a vybalili si na stůl penály. Já jsem si sedla s Liv do řady uprostřed, Andrea s Markéta do řady vlevo od nás a Ondra s Matějem seděli vpravo.
"Tak, třído, vítám vás po prázdninách opět ve škole a chtěla bych vám říct, že mezi nás přibyla nová krev, jmenuje se Gaia Finková," oznámila učitelka třídě. "Pojď sem, kůzle, nestyď se," vyzvala (nejspíše?) mě pod jakousi zvláštní přezdívkou, tak jsem se tedy zvedla z lavice a došourala se před tabuli. V tu chvíli se na mě upřelo třicet párů očí různých barev, tvarů a velikostí.
"Emm… ahoj," pozdravila jsem s nesmělým úsměvem. Najednou se ozvalo prasknutí.
Byla to Lenka, která s otevřenou pusou žvýkala růžovou žvýkačku. Samozřejmě nezapomněla žvýkání doplňovat hlasitým praskáním žvýkačkových bublin.
"Takže ke koši," mávla rukou profesorka směrem k odpaďáku, načež se Lenka otráveně vyhrabala téměř zpod lavice a se znechuceným výrazem vyplivla žvýkačku přímo do koše.
"Protože se dneska ještě neučí, povíme všichni Gaie, jak to tu chodí," usmála se profesorka, "co se týče známkování, je tu celkem přísné, ovšem každý kantor to má jinak. Já známkuji tímto způsobem: patnáct až čtyřicet procent čtyřka, čtyřicet jedna až šedesát pět trojka, šedesát šest až osmdesát procent dvojka a osmdesát až sto procent jednička. Na každý předmět se celá třída přesouvá do jiné učebny, stejně tak vyučuje každý předmět jiný profesor. Čísla učeben máte poznamenaná v rozvrhu hodin pod příslušným předmětem spolu se zkratkou příjmení vyučujícího, jemuž je předmět přidělen. Jestliže se vám během vyučování udělá zle, - z jakýchkoliv důvodů - nahlásíte to učiteli na předmět právě probíhající, plus ještě učiteli na předmět následující, nebo v případě akutní nevolnosti poprosíte spolužáka, aby to vykonal za vás," oznámila, když procházela kolem naší lavice.
"Crrrrrrrrr!" prořízl ticho odporný zvuk školního zvonku.
"Nezapomeňte si na chodbě přečíst školní řád, abyste věděli čeho se vyvarovat!" zahulákala za poněkud svižně vycházejícími studenty, kteří měli co dělat proto, aby se prodrali masivním davem.

***
Konečně jsem si to ve škole odseděla a přišel čas jít do jídelny na oběd. Protože je jídelna v jiné budově, která není nijak propojená s naší školou, u skříněk jsme se všichni přezuli a konečně vyrazili. V jídelně to bylo jak v zoo. Uřvané opice, splašení koně, však to jistě sami znáte. Naše šestičlenná skupina zamířila k nejzadnějšímu stolu se mnou a Liv v čele. Odložili jsme si tam věci, aby to vypadalo, že tu někdo sedí. Došla jsem na konec fronty za Liv. Fronta postupně ubíhala a my už jsme se blížili k vozíčku s tácy a příbory, když vtom Liv předběhl nějaký kvartán, který si sem zavolal skoro celou třídu.
"Tím pádem jsme zas tam, kde jsme byli," vydechla unaveně Andrea.
"To snad nemyslíte vážně!" téměř jsem rozhořčeně zaječela.
"Tse!" uchechtnul se silný kudrnatý kluk přede mnou, "proč jako?" otázal se hloupě.
"Co to je za debilní otázku?!" vyjela jsem, "předběhnete nás a ještě se ptáte, co se stalo?! Si děláte srandu, že jo!" přimhouřila jsem nenávistně oči.
"Hehe!" zasmál se, "tak se třeba podělej!" dořekl a jak už to tak vždycky bývá, nezapomněl se o tom "zmínit" před všemi svými hloupými komplici. Ale to už jsem vypěnila.
"Takže teď mě dobře poslouchej," namířila jsem na něj prst, "ty tady nebudeš nikoho, upozorňuju nikoho předbíhat, jinak se ti taky lehce může stát, že přijdeš o svojí 'pýchu' a myslím, že to by se ti asi nelíbilo," řekla jsem důrazně.
"Co tím myslíš?" zasmál se.
"To ti hned předvedu," usmála jsem se a napřáhla nohu dozadu.
"Ne! Dobrý, dobrý, dobrý, už jsem to pochopil," snažil se se rychle ubránit kopanci do koulí.

"To jsem ráda," řekla jsem bez výrazu a nohu pustila na zem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama